Eva Turnová: Jak to bylo
Dostala jsem pozvání do Husova sboru v Turnově: „Chceme to tu kulturně rozjet,“ řekl farář. „Týden po tobě tu bude Hutka. A přivez i pár obrazů.“
Přijela jsem den po vernisáži, vytahala z auta kytary, bedny, obrazy. Čtvrt hodiny před začátkem se rozrazily dveře a vešla starší dvojice.
„Je to opravdu paní Turnová? Já snad dostanu infarkt! Udělala jsem si kvůli ní hlavu! Pusťte mě za ní!“ spustila paní s vysokým výčesem.
Čtěte také
Nebyl tam nikdo, kdo by jí v tom bránil, takže paní proběhla kostelem až k oltáři, kde jsem ladila kytaru.
„Paní Turnová! To jsme my! Koubkovi!“
„Jaký Koubkovi?“
„Posílala jste nám přece knížky! Čtyřku a osmičku!“
Knížky posílám lidem často a Koubkovi mi nespustili žádnou asociaci.
„No a co Sofinka? Už zase papá kapsičky?“
„Papá,“ odpověděla jsem.
Moje texty jsou autobiografické, ale jen částečně. Za ty roky jsem vypustila do světa tolik údajů o svém životě, že sama už často nevím, co se opravdu stalo.
Paní Koubková ano.
„Tak já už asi začnu hrát,“ řekla jsem.
„Manžel je muzikant,“ pokračovala. „Tak vás bude sledovat.“
Čtěte také
Výborně, sledující kytarista mi tu chyběl.
Farář mě krátce uvedl a ukázal na můj obraz s tsunami.
Paní Koubková se neudržela: „To je Jadran, že jo?“
Číst vlastní texty v Husově sboru je zvláštní disciplína. Asi u třetí glosy jsem měla pocit, že každá druhá věta je rouhání.
Když jsem se dostala ke sloupku o tom, jak jsem si šla koupit stahovací kombiné, ozvalo se:
„To znám! Ta prodavačka byla přeci úplně blbá!“
„Nebyla blbá. Jenom za mnou nepřišla do kabinky,“ namítla jsem.
Začínala jsem mít pocit, že jsem na autorském čtení paní Koubkové a občas do něj vstupuju s nepřesnou vzpomínkou.
Pak přišla povídka, ve které zaznělo slovo „poštěváček“.
Hlavy několika věřících zajely mezi ramena.
„COŽE?“ vykřikla paní Koubková. „To jsem nečetla!“
Po produkci za mnou přišla ke stolku s knihami.
„Paní Turnová, dejte mi jeden ten poštěváček. Ale chci vám něco říct. Představovala jsem si vás s drdolem, ale o to nejde. Na to, že jste procestovala celej svět, byla jste, že jo, na Tchaj-wanu, pětkrát v New Yorku, po celý Evropě a Skandinávii, jste teda docela trémistka.“
„Promiňte, musím se sbalit,“ řekla jsem.
Druhý den jsem otevřela počítač a začala psát:
Dostala jsem pozvání do Husova sboru v Turnově…
V tu chvíli přišel mail.
„Dobrý den, paní Turnová, kdybyste náhodou chtěla o tom kostele napsat glosu, tak manžel hraje na bubny!“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
