Eva Hrnčířová: Vícečlenné koalice jako návod na politické umění kompromisu

Podobný vývoj je ale v posledním desetiletí i v řadě dalších zemí. I ve Francii, která má s prezidentskou republikou o trochu jiný systém, musely dvě dlouholeté hlavní strany – levicoví socialisti a pravicoví Republikáni – ustoupit.

Čtěte také

Eva Hrnčířová: V nové belgické vládě Vivaldi je víc stran než ročních období

Do hry vpadlo Macronovo hnutí Republika v pohybu, ačkoli jeho politická barva nebyla úplně jasná. Pohltilo centristické voliče a teprve příští rok volby ve Francii ukážou, jak se bude dál její politická mapa vyvíjet.

Existují země, kde početné koalice nejsou nic neobvyklého. Belgie má momentálně vládu „Vivaldi“. Čtvero ročních období ale symbolizuje jen čtyři politické směry, celkově v ní sedí ministři ze sedmi stran – to je dáno unikátním politickým systémem belgického království. Na mnohočetné koalice je ale zvyklé i Nizozemsko. Tam to vypadá na minimálně čtyřčlennou a jedná se o ní už od ledna. Nizozemci tak na novou vládu pořád ještě čekají. A italský kabinet letos premiér Mario Draghi poskládal z ministrů z levice i pravice, z populistů i nestraníků.

Složitější kompromisy

Není žádnou novinkou, že tradiční strany u voličů v celé Evropě selhávají a že naopak bodují uskupení, jejichž politická barva je často na první pohled nečitelná. Zrcadlí se to i na nadnárodní úrovni v europarlamentu.

Čtěte také

Ondřej Houska: Itálii se pod Draghim daří, spoléhat se na jednoho muže je ale nebezpečné

Od voleb v roce 2019 v něm konzervativci – tradiční Evropská strana lidová – a socialisti – Aliance sociálních demokratů – už nemají dohromady většinu křesel. Poprvé v historii tak dvě velké evropské strany nedominují obřímu shromáždění. Jejich velká koalice tam desetiletí ovládala téměř vše a tlačila na dosahování dohod. Teď je to složitější, protože naprostá většina evropských zákonů se přijímá spolurozhodováním, a to většinu vyžaduje. Nejen v europarlamentu, ale i v Radě ministrů, kde se k politickým barvám přidávají ještě národní zájmy.

Navíc právě menší a novější strany s nečitelným politickým ukotvením pak uvnitř parlamentních frakcí vytvářejí další tlaky. Konzervativní EPP – evropští lidovci – do svých řad adoptovala některé, které nemají daleko k radikální pravici a brojí proti imigraci, donedávna měla mezi sebou i poslance Orbánovy strany Fidesz. Ve frakci Obnova Evropy se zase němečtí liberálové z FDP v mnoha věcech neshodnou s Macronovými europoslanci.

Čtěte také

Luboš Palata: Fidesz ztratil krytí Evropské lidové strany. Už nejméně deset let v ní neměl být

Větší rozmanitost koalic na národní i evropské scéně neznamená obecně jen delší a složitější vyjednávání, ale taky možnost veta pro vícero hráčů. Kompromis a jeho hledání je složitější a tím víc se stává politickým uměním, které by se mělo oceňovat. Najít v názorově roztříštěné debatě společné zájmy nutně znamená posouvat i svoje argumenty a neshodit celý proces dohadování. Co z toho mají voliči? Může jim to připadat leckdy složité, zdlouhavé, málo akční a ve finále jen stěží rozkódují, kdo je za co odpovědný. Složitější kompromisy ale mohou mít podporu napříč větší částí společnosti.

Česko se nijak trendům zřetelným ve zbytku Evropy nevymyká. I na jeho politické mapě jsou strany, kterým těžko přiřadit nějakou barvu, a koalice se dokonce utvářejí už před volbami. Průzkumy veřejného mínění naznačují taky složitá povolební vyjednávání. Kéž by českou politiku kultivovaly a vnesly do ní hodnotu umění kompromisu.

Autorka je publicistka