EU reformovat, ale opatrně

2. červenec 2005

Britský premiér Tony Blair vyrazil do útoku a chtěl by reformovat Evropskou unii. Takovýto osamělý útok evropská společenství ještě nepamatují. Všechno ovšem nasvědčuje tomu, že jde hlavně o politicky motivovaný projev, o snahu vytěžit maximálně výhod z toho, že Velká Británie bude zanedlouho předsednickým státem Unie. Sice jen na krátkou dobu několika měsíců, ale přesto.

Je v tom také kus pocitu zadostiučinění, dát dvěma lídrům Unie, Chiracovi a Schröderovi najevo, že jejich mistrování v Evropě skončilo. V této souvislosti je třeba také vidět symboliku současné velkolepé oslavy námořní bitvy u Trafalgaru, v níž Britové porazili Francouze. Konkrétně admirál Nelson Napoleonova vojska. A nehrál si už Chirac tak trochu na Napoleona III.? Napoleon I. byl poražen nejen u Trafalgaru, ale definitivně u Waterloo, spojenými britskými a pruskými vojsky, císař Napoleon II. byl drtivě poražen německými vojsky v roce 1871 a nyní Chirac, tentokrát v objetí s Němci, opět poražen Angličany.

Kdyby evropská integrace měla jenom tento význam, že Francouzi a Němci už budou stále jenom v nejlepších vztazích, stála by za to. Škoda jenom, že možná budou společně dostávat za vyučenou od anglosaských mocností.

Abychom však nejprve pochopili aktuální politické pozadí tohoto Blairova útoku, musíme si připomenout, že se v nedávné době staly dvě události, které v Anglii nepřispěly k sympatiím pro Unii. Zaprvé válka proti Iráku, v níž se Chirac a Schröder postavili proti Blairovi, který šel Spojeným státům na pomoc.

Evropa se v té době rozdělila zhruba na polovinu, na starou a novou Evropu, jak to tehdy vyjádřil americký ministr obrany. Francie a Německo daly nechtěně najevo, že jejich antiamerikanismus přesahuje veškeré meze, stejně jako jejich nadbíhání Rusku. Zadruhé pak Francie a Německo společně prosadily změkčení Paktu stability, což bylo z hlediska jejich hospodářské politiky pragmatické řešení, ale z hlediska společných evropských postojů řešení neblahé.

Ukázaly totiž silnou míru národně - státního egoismu a vyslaly varovný signál všem, kdo byli nebo se chystali do eurozóny, že v ní platí rozdílná pravidla. Tony Blair přišel s ideou výrazného omezení výdajů Unie v rámci Společné zemědělské politiky. Okamžitě se na jeho stranu přidala většina médií a politických komentátorů, jakoby to byla ta jediná správná cesta, jak z krize Unie ven.

Nevím, zda jste někdy pozorovali nějaké stádo na pastvě, jeden vůdčí kus zabučí a postupně se ozývají na různých stranách další. Bohužel to takto v mediálním světě někdy funguje. V poslední době se to týkalo například sloganu o snížení daní jako nejsprávnějším kroku, který má každá rozumná vláda udělat. Pak už prý půjde všechno dobře. Neřekne se současně několik podstatných informací.

Například, o kolik se při snížení daní fyzickým a právnickým osobám zvýší DPH, co všechno se zdraží. Neřekne se také, že pouhým čistým snížením daní se zmenší státní příjmy a že zhruba 80% státních výdajů jsou tzv. výdaje mandatorní, tj.výdaje nutné, které se musí vyplácet za všech okolností. Pokud bychom nechtěli být v Rusku, kde si státní úřady mohou dovolit úplně všechno. Stejně tak je to se zemědělskou politikou v Unii. Také výdaje na tuto politiku jsou v Unii výdaje mandatorní, to znamená, že pokud někdo splní dané podmínky pro dotaci z Unie, musí je dostat.

Jakákoli změna této politiky a těchto výdajů bude proto nesmírně obtížná a Blair rozhodně nemůže uspět tak, jak si to představuje, že se totiž tyto mandatorní výdaje jednoduše zruší a získané finanční prostředky přesunou do oblasti vědy a výzkumu.

Každý, kdo systematicky sleduje vývoj v Unii okolo Společné zemědělské politiky ví, že se Tony Blair a Velká Británie nikdy neproslavili tím, že by prosazovali reformy této politiky. Ba právě naopak. Zatímco například rakouský komisař pro zemědělství Franz Fischler vymýšlel reformy, Chirac a Schröder je vždycky zablokovali a často se k nim přidal i Blair.

Tehdy to každý chápal, protože největším příjemcem zemědělských dotací ve Velké Británii byla vždy královna a její syn princ Charles, jakožto největší britští pozemkoví vlastníci. Z dotací profitovali také další šlechtičtí velkostatkáři nebo cukrovarníci. Že by nyní chtěl Blair svým šlechtickým přátelům snížit příjmy? Tomu se nechce věřit.

Ostatně již dávno se chová jako jeden z nich, když například jede do Itálie na dovolenou, nechá si rovnou pronajmout celý velký kus pobřeží, aby tam nebyl se svou rodinou rušen. Podívejme se však věcně na problematická místa tzv. modernizace Unie podle Tony Blaira.

Dotace jdou zhruba řečeno na dva účely. První jsou dotace zemědělským podnikům či firmám, ty spolknou zhruba 50% veškerých zemědělských výdajů Unie. Jenomže z celé oblasti zemědělství a péče o krajinu tvoří tyto podniky pouhá 4%. Bylo by tedy správné redukovat právě tyto výdaje, protože jsou to výdaje do zemědělské výroby a ta by se měla více orientovat na konkurenci na trhu.

Druhým cílem dotací je rozvoj zemědělské krajiny, tedy do životního prostředí evropských společností a samozřejmě také do přiměřeného hospodářského rozvoje krajiny. Tady by se naopak měly výdaje zvýšit, včetně výdajů na výzkum v této oblasti. Vždyť věda a výzkum nejsou doménou jen vyspělých technologií pro výrobu. A pak je třetí oblast zemědělských výdajů Unie a to jsou dotace na export zemědělských výrobků z Unie do jiných zemí. Tady bych doporučoval nekompromisní postup, úplné zrušení.

A to z několika důvodů. Je to nejvíce amorální část Společné zemědělské politiky, protože doslova a do písmene ruinuje zemědělství v rozvojových zemích. Zaprvé ať si každý stát Unie financuje vývoz svých vlastních zemědělských produktů, ale ať nesahá do společné kasy. Zadruhé se tímto dotovaným exportem pokřivuje volný obchod ve světě. Co je například platné odpouštění dluhů zemím třetího světa, když se jim nedá šance, aby mohly své vlastní zemědělské produkty za férových podmínek exportovat na evropský trh?

Ukáži to na jednom příkladě, který je mě blízký. Jde o lilky, které mám velice rád, jenomže na našem trhu se dostanou téměř bez výjimky lilky druhořadé kvality, které zůstávají trochu hořké, ať s nimi děláme co chceme. V čem spočívá důvod těchto problémů? V Holandsku.

Holanďané dopravují lilky letecky, protože je to choulostivá plodina, z Afriky, především ze Súdánu. Platí za ně minimální cenu. V Holandsku je roztřídí a dají jim nové ceny, kvalitní lilky dodávají na trh do starých zemí Unie a méně kvalitní exportují do nových členských zemí nebo do sousedních zemí. A to všechno s pomocí dotací z Unie. Výdělky jsou enormní, stejně jako je enormní tato holandská nemravnost.

Již z této malé ukázky je vidět, že redukce výdajů Společné zemědělské politiky je složitou záležitostí, podobně jako s politikou snižování daní. Někde by se měly výdaje opravdu asi redukovat a někde dokonce úplně zrušit, ale jinde by se měly naopak zvýšit. Pouhá hesla a proklamace nám nepomohou, jsou sice líbivá, ale při bližším pohledu neobstojí. Jeden z nejhloupějších argumentů pro zrušení dotací v rámci zemědělské politiky Unie zní, že jde přece jenom o velmi malou část jak unijní produkce tak počtu zaměstnaných lidí v Unii.

Tady bych chtěl především připomenout, že to, co a jak jíme, je součástí naší civilizace a kultury a měli bychom na to dbát. Měli bychom být vděční především Italům, Francouzům a Řekům, že si zachovali své národní kuchyně, které jsou v pravém slova smyslu evropské. Díky jim jsme mohli přežít hlavní nájezd tzv. čínské kuchyně na naši evropskou civilizaci, která nám téměř zničila chuťové buňky v důsledku vysokého podílu chuťových přísad v čínských jídlech.

Díky nim se patrně ubráníme i náporu hamburgerů z druhé strany oceánu, o čemž svědčí například informace, že v Německu už předstihl prodej kebabů prodej v MacDonaldech. I když tady se o tento úspěch zasloužili spíše Turci. Evropské potraviny a evropská jídla by se měly stát součástí evropské strategie při prosazování se ve světě. Tuto ideu už dávno sdílí Francouzi, pro něž jsou francouzské sýry, francouzská vína a vůbec francouzská kuchyně nejen součástí národní identity, ale i symbolem státní tradice.

Omezovat Francouzům příliš zemědělské dotace znamená dotýkat se jejich identity. Stejně tak se proti Blairovi postavil ihned bavorský premiér Stoiber, protože, ruku na srdce, kde jinde je v Evropě lepší vepřové než v Bavorsku? Mluvím o těchto věcech tak trochu žertovně proto, abych posluchačům ukázal, že pro mnoho Evropanů nejsou zemědělské dotace dotace jako každé jiné.

Jsou to dotace do evropské identity, kultury, do evropské krajiny a evropského stravování. Jsou to dotace spjaté s národními emocemi, mají udržet kus evropské historie. Tady ať si dá Tony Blair ve svém reformátorském nadšení raději studenou sprchu. Je možné to pochopit, anglická kuchyně je nezajímavá a do jisté míry i barbarská , ale stará Evropa dotace potřebuje, i když zjevně jinak strukturované a zaměřené.

Tady totiž neplatí alternativa mezi volným trhem a solidaritou, jak se tento spor dnes často vykládá. Tady platí alternativa mezi zbožštěním kvantitativní produkce bez ohledu na životní prostředí a specifickou evropskou kvalitou života, tvořenou národními tradicemi a národními historiemi.

I když jsem často kritický k Francouzům, lépe řečeno k některým jejich politikům, nesmím opomíjet přednosti této země. Například v souvislosti s naším tématem bych chtěl v závěru uvést jednu takovou přednost. Před lety se hodně hovořilo o tom, jak masová produkce potravin zničí ve Francii malé a střední výrobce například oblíbených baget.

Ale Francouzi dokázali tomuto nebezpečí čelit, fabricky ve velkém vyráběné bagety rozvážené pak po celé zemi odmítli a dali přednost malým pekárnám a pekařům, často přímo v jejich ulici, kteří několikrát denně pečou čerstvé bagety. A tak se tito pekaři stali po právnících nejvíce vydělávajícími malými podnikateli ve Francii. A to je ta správná evropská odpověď na hrozby globalizace.

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio