EU a přistěhovalecká politika

A už nikoli mýtus ale exaktní věda - historie - nám říká, že před námi prošli českou kotlinou i jiní. Například Keltové, kteří ostatně zanechali stopy takřka všude v Evropě. Amerika tak, jak ji dnes známe, vznikla z migrace a migrace ji stále mění. Španělština se tam dere kupředu po bok angličtiny. Nebudu pokračovat, ale našel bych ještě další příklady dokazující, že otázka migrace, jejíž řešení je dnes v Evropské unii považováno za jednu z priorit, není výhradně otázkou naší doby. Je to fenomén spoluvytvářející, a to trvale, dějiny lidstva. Na tom asi nic nezmění ani další zasedání představitelů vlád členských zemí Evropské unie, které mu má být věnováno příští týden v Lisabonu.

Opět se patrně bude mluvit o společné přistěhovalecké politice, o potřebě neprodyšnosti schengenské hranice, o nutnosti, aby vlády víc přispívaly na financování leteckého i námořního hlídkování u břehů zemí, které jsou cílem tísíců kocábek s běženci hledajícími cestu do lepšího světa, než je ten jejich. Právem se bouří obyvatelé Malty, italského ostrůvku Lampedusa, nebo Azorských ostrovů, kterým přítomnost neúměrného množství migrantů v jejich ostrovním prostoru radikálně mění existenční podmínky. Právem asi žádá Španělsko, aby se lépe plnil slib, že i ostatní státy Evropské unie se budou podílet na předsunutém hlídkování už u afrických břehů, aby bylo snazší odrážet invazi ilegálních přistěhovalců už v zárodku a vracet běžence na africký břeh.

Co se společné přistěhovalecké politiky týká, Evropská unie se ji pokouší vypracovat a zavést už delší dobu. Ale protože všechny země nejsou náporu ilegálního přistěhovalectví vystaveny stejně intenzivně, je těžké je zavázat všechny ke stejným povinnostem. V té souvislosti se dokonce objevil návrh - podala ho, tuším, právě maličká Malta - na stanovení přistěhovaleckých kvót, které by byly závazné pro jednotlivé členské země. Vyvolal všude rozpaky a někde i otevřený nesouhlas. Úkol schválit pro celou unii jednotný přístup k fenoménu migrace zůstává nesplněn.

A zatím co čas utíká, leckde se k problému imigrace prudce mění přístup. Hranice Evropy se mají otvírat! Jenomže ne těm, kteří je obléhají, ale těm, kterých je mezi obléhajícími jako šafránu. Kvalifikovaným - zejména technicky kvalifikovaným - odborníkům.

Po dlouhé době vysoké nezaměstnanosti se Evropou konečně šíří pravý opak: nedostatek pracovních sil! Ovšem jen v některých, převážně na vzdělání náročných oborech. Tato nová situace je jednak dobrou zprávou: je důkazem zvyšující se hospodářské dynamiky Evropské unie; jednak je špatnou zprávou: je důkazem toho, že Evropa stárne. Není už všude schopná pokrýt vlastními pracovními silami potřeby své ekonomiky. Slabé ročníky nenaplnily vysoké školy, zejména školy technického směru. Chybějí inženýři. Evropská unie hodlá tedy otevřít hranice zájemcům o práci z nečlenských zemí, ovšem jen těm, kteří budou splňovat specifické kvalifikační předpoklady. Vstupenkou do Evropy má být takzvaná modrá karta, obdoba americké zelené karty. A měla by být dosažitelná ne pro jedince, ale pro zástupy uchazečů o práci. Protože jinak bude podle většiny prognóz v roce 2050 v členských zemích unie v průměru každý třetí obyvatel starší pětašedesáti let.

Utěší-li vás to, dodám, že fenomén stárnutí není typický jen pro Evropu. Japonsko je na tom stejně, V Číně má být v polovině jednadvacátého století 330 milionů lidí starších 65 let. Amerika, ta je na tom lépe než ostatní - má vyšší porodnost ale také početnější imigraci. Američané a Kanaďané jsou ostatně národy, které přistěhovalectví vytvořilo a v případě Kanady se to, myslím, dá říct i v přítomném čase: přistěhovalectví ji dodnes vytváří. Rusko je uzavřená země. Přistěhovalectví nijak nepěstuje a nepodporuje. Rusko možná tolik nestárne ale rovnou vymírá, řečeno s trochou nadsázky. Obyvatel tam už dlouho citelně ubývá.

V Evropě si uvědomíme - zejména v bývalých koloniálních metropolích, ve Francii, Belgii, Holandsku, Británii a pak v otevřených kulturách, jakou má třeba dnešní Španělsko - že migrace i Evropě mění tvář. Činí ji pestřejší. Ale nemyslete si, není to vidět jen v pařížském či londýnském metru. Znám jednu lokalitu v dost zapadlém koutě naší republiky, kde si někdy říkám, proboha, je tady těch místních pořád ještě většina? Nebo je víc těch přespolních, co sem přišli třeba přes půl zeměkoule za obživou? Možná ale, že za pár let se už takhle ptát nebudu, protože už i ti druzí a jejich děti budou místní. Všichni asi ne, pochopitelně. Ale část z nich, stejně jako jinde v Evropě, zůstane. Možná bude problém s jejich integrací či asimilací, možná s tím, že česká společnost, zvyklá na etnickou "ůskorovýlučnost", je nepřijme s potřebnou tolerancí. Právě proto raději ještě jednou zopakuji: V otevřeném světě migrace spoluvytváří dějiny. A dodám, že my jsme si uzavřeného světa přece užili dost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .