Esej Biancy Bellové: Současný feminismus

Společnost Morgan Stanley přišla se studií, podle které bude v roce 2030 45 procent žen ve věku 25 až 44 let svobodných a bezdětných. Dobrá zpráva? Pro výrobce krmiva pro kočky a luxusní kosmetiky určitě. Je to ale dobrá zpráva i pro ženy?

Zároveň čteme o prudce klesajících indikátorech duševního zdraví zejména u mladých žen, narůstají počty depresivních a úzkostných poruch a sebevražednost u nich dosahuje historicky nejvyšší úrovně. A ještě nikdy si muži s ženami nebyli tak odcizeni jako dnes.

Co dnes znamená slovo feminismus? V místnosti, kde sedí pět lidí, patrně dostanete pět různých odpovědí, i když se všichni respondenti shodnou, že jsou pro stejná práva pro ženy i muže. Koncept feminismu od doby svého vzniku prošel dlouho genezí – a možná proto často dochází ke zmatení pojmů.

Čtěte také

Esej Kláry Vlasákové: Feministická témata nejsou „cizí“. Řešily je naše prababičky, babičky, matky

Od ženského zrovnoprávnění v základních lidských právech, právu volebním, právu studovat či vlastnit, tedy témat typických pro první vlnu feminismu na přelomu 19. a 20. století, přes práva související s požadavky žen na to, aby mohly i fakticky opustit zdi své domácnosti a podílet se na veřejném i profesním životě v letech padesátých a šedesátých, v období, kdy se významně překreslují hranice a představy o rodině a úloze žen ve společnosti.

Až po třetí a čtvrtou vlnu feminismu, kdy se feministické hnutí fragmentarizuje a přichází s požadavky jak všeobecně přijatelnými a pochopitelnými, jako jsou tematizace násilí na ženách, či tlak na vytvoření dostupné předškolní péče pro děti, tak i tezemi, pod které by se většina žen jen stěží podepsala, například potřebu intersekcionality, to znamená řešení rozdílných problémů žen na základě jejich etnicity, rasy či genderové identity, nebo že rozdíly mezi ženami a muži nejsou důsledkem biologické danosti, ale kulturního a společenského konstruktu.

To všechno může být feminismus. Pro většinu lidí je snadné se s některými požadavky identifikovat a s jinými nikoliv.

A proto se také často stává, že je člověk, který se vůči soudobému feminismu ohradí, okřiknut: „To vám ty ženy, které před sto lety bojovaly za rovnoprávnost před zákonem, nejsou dost dobré?!“

Inu, byly nám dobré a jsme jim vděčni, problém je ale v tom, že to byly jiné feministky bojující za jiná práva.

Ženy a děti

Podstatnou změnou, ke které ve feministickém hnutí došlo, byl jeho přesun na akademickou půdu a jeho profesionalizace (která západní univerzita dnes nenabízí obor ženská či genderová studia?).

Dnes už prapor feminismu nedrží sufražetky, které by se vrhaly pod kopyta královských koní, či musely poté, co byly uvězněny a držely hladovku, podstupovat násilné podávání potravy nosem jako v Británii na začátku 20. století, ale ženy i muži, kteří za to dostávají pravidelný plat od státu, nebo z různých nadací a fondů.

Celé armády feministů s titulem a dveřmi do mainstreamových médií víc než otevřenými formují veřejné mínění a sebeuvědomění dívek a mladých žen, ale i mužů, kterým odhalují nejrůznější mechanismy útlaku a dominance, které na nich páchá patriarchát.

Progresivní feminismus (či neofeminismus, chcete-li) dnes není žádné hnutí odporu, ale součást establishmentu: najdeme ho v poradním orgánu vlády, korporátních příručkách i v agendě neziskových organizací, které šíří slovo na základních i středních školách.

Čtěte také

Spisovatelka Bianca Bellová: Můj nový román Neviditelný muž je věnovaný ženám, které tkají předivo světa

Říká dívkám, že mají být naštvané a ukřivděné, protože je utlačuje patriarchát (dokonce už na to existuje diagnóza – PSD, neboli patriarchální stresová porucha).

Že mají ženy dělohu, a to je další zdroj nespravedlnosti a útlaku, protože jsou kvůli ní a případnému těhotenství, porodu a dítěti ochuzeny o možnost seberozvoje. Že se pro dlouhodobé vztahy musejí ženy něčeho vzdát. Děti ženu omezují na osobní svobodě i v kariéře a navíc jsou klimatickou zátěží pro planetu.

Ženu už neobdivujeme za to, že je silná a rovnoprávná, či že dokáže darovat život, ale litujeme za to, že je utlačovaná oběť.

Své problémy musí žena vyřešit tím, že se odstřihne od závazků vůči lidem kolem sebe, a soustředí se na sebe a své potřeby sebenaplnění. Musí se odpoutat od své rodiny a komunity, tedy všech tradičních a svazujících institucí, a jít si za štěstím. Je třeba se osvobodit od stereotypů, kulturních norem a tradic.

V médiích a na sociálních sítích čteme o rituálech oslavujících rozvod a o polykulách či šťastných singles. O ženách, které mají dítě – a litují toho. O tom, že tradwives jsou negativním jevem. Pro posluchače neznalého neofeministického newspeaku se jedná o ženy, které naplňuje tradiční rozdělení rolí, kdy žena pečuje o děti a domácnost a muž vydělává.

Ve veřejnoprávním médiu se mudruje nad knihou Zrušte rodinu o převratných nápadech, jak nahradit rodinu a komunizovat péči o děti (nepřipomíná vám to nic?).

Před pár lety se mi svěřila redaktorka německé veřejnoprávní stanice Deutschlandfunk s neoficiálními směrnicemi, které rádio s cílovou skupinou posluchačů do 30 let praktikuje: totiž že z vysílání zcela eliminuje zmínky o manželství, rodině a dětech.

V rozhlasovém zpracování románu, kde hrdina prochází rozpadem rodiny, se tak z manželství udělá vztah a děti se vyškrtnou úplně. Moderátorka pořadu nesmí zmínit vlastní děti.

V médiích se zřídka objevuje narativní vzorec, který by stejným způsobem oslavoval stabilní a monogamní rodinu. (Ostatně stejně jako z – údajně –„feministické“ komunikace zcela vypadla problematika žen, které čelí skutečnému systémovému ohrožení svobody a života, jaké představují třeba ženská obřízka, sňatky nezletilých dívek či vraždy ze cti. Proč asi?)

Generace Z

Pokud si s tímto mainstreamovým ideovým blokem někdo zapolemizuje, je to buď starý bílý muž, je-li to muž, nebo zlá strážkyně patriarchátu s internalizovanou misogynií, jedná-li se o ženu.

Je zjevné, že sociální sítě veškeré tyto trendy nehorázně amplifikují. A v loňském roce na nich adolescentní dívky ve Spojených státech strávily 5,3 hodiny denně (u dívek je přitom délka času zde strávená výrazně vyšší než u chlapců).

Důvod, proč v tomto textu používám mimo také odkazy a zdroje z anglojazyčného světa, je ten, že se k nám odsud většina sociálních trendů včetně těch genderových s menším či větším časovým zpožděním dovalí.

Vždyť i samotné propagátorky boje proti patriarchátu v Čechách se neofeministické anglické termíny prostě rovnou přebírají, neobtěžují se je překládat do češtiny a implementují je do českého prostředí bez ohledu na historický kontext.

Čtěte také

O dramatech a překvapeních, které přináší všední lidský život. Bianca Bellová vydala svou první knihu povídek

Nejen zmíněné tradwives, ale třeba také body count, feminine energy, red pill movement, edukace mladých, změna mindsetu.

Ta soustavná indoktrinace ženám, zejména mladým, škodí, jakkoliv těch vlivů působících na duševní pohodu dívek a žen je jistě o dost více. Když se řekne A, mělo by se říct i B, to znamená, co výše uvedená doporučení jedincům do života prakticky přinášejí.

Dívky z generace Z procházejí velkou duševní krizí. 30 procent dívek vypovědělo v šetření Centra pro kontrolu a prevenci nemocí ve Spojených státech, že v roce, který šetření předcházel, vážně uvažovaly o sebevraždě.

Jsou to právě mladé liberálně založené ženy, které mentálními problémy trpí nejvíc. A když v tomto textu říkáme liberální, máme na mysli spíš to, co se tím pojmem rozumí v anglofonních zemích a i ve zde citovaných studiích a šetřeních, přesnější překlad by byl spíše progresivně levicový.

Americké šetření Pew Research Center v roce 2020 zjistilo, že na otázku „Sdělil vám někdy lékař, že trpíte duševním onemocněním?“ z bílých liberálně zaměřených dívek ve věku 18 až 20 let odpovědělo kladně přes 56 procent.

Méně lidí z generace Z se dnes věnuje sexu. V jiné studii Sama Peltzmanna z Chicagské univerzity, zkoumající sociálněpolitickou podmíněnost štěstí, došel autor k závěru, že nejvýznamnějším rozlišovacím znakem mezi šťastnými a nešťastnými respondenty je s 30 procentními body, ehm, manželství.

Individualistky?

Něco tu nehraje. Proč jsou mladé dívky tak nešťastné?

Je obtížné vyhlížet do budoucna s nadšením, když uvěříte samozvaným feministům, že váš nezdar není vaše chyba, ale důsledek patriarchátu, že spokojenost s vlastním tělem nemá nic společného s vašimi stravovacími návyky či sportem, ale s nastavením společnosti, že jste vlastně nesvéprávná oběť, která nesnese hloupé sexistické vtipy ani takzvané mikroagrese – a že vás heterosexuální muži nenávidí.

A že s tím nemůžete nic dělat, jen se zlobit. Tento narativ pak přejímají ve své komunikaci média i korporace.

Radikální i liberální feministi a feministky vnímá jako palčivý problém potřebu vyřešit skloubení osobní svobody s mateřstvím. Vážíte-li si nadevše své svobody, pak se mateřství musíte zřeknout; dítě vás omezí nejen v těhotenství, ale po celý zbytek života.

Některé feministky tvrdí, že by se ženy měly mateřství zcela vzdát. Radikální feministka Shulamith Firestonová například tvrdila, že se ženy nikdy nemohou osvobodit z nadvlády patriarchátu, aniž by se předtím osvobodily z vlastní reprodukce, a proto by se – dle ní – „barbarské těhotenství“ mělo odehrávat mimo lidské tělo. Pokud se ženy nemohou na reprodukci podílet stejně jako muži, pak by se jí neměly účastnit vůbec.

To je sice na individuální úrovni představitelné, pomíjí to ale skutečnost, že se žena, která se rozhodla nemít děti, ve stáří s nejvyšší pravděpodobností ocitne v péči jiných lidí, na kterých bude záviset.

A že jí na tu péči budou do důchodového systému přispívat děti jiných žen. Pro představu – porodnost v České republice klesá alarmujícím tempem, v roce 2023 ve srovnání s rokem 2021 o více než 18 procent.

Ostatně až tragicky anekdotický nádech má příběh samotné Firestonové; ta se nikdy nevdala, ani neměla děti a odcizila se i vlastní rodině. Když pak onemocněla vážnou duševní chorobou, podporovala ji skupina feministických přátel. Ta se ale zanedlouho rozpadla, Firestonová zemřela v osamění hlady a její tělo bylo nalezeno až po delší době.

Individualismus a radikální sebeláska jsou postavené na lži; člověk je společenský tvor a přinejmenším v dětství a ve stáří závisí na ostatních. Závislost nicméně pro feminismus představuje problém. Pokud feminismus matkám nějakou hypotetickou pomoc nabízí, je to skrz roli sociálního státu, který tu funguje jako náhradní manžel.

Bianca Bellová

Bianca Bellová je česká prozaička, autorka osmi románů (např. Ostrov, Mrtvý muž či Mona) a jedné sbírky povídek. Za svůj nejznámější román Jezero získala mimo jiné cenu Magnesia Litera za Knihu roku, cenu Evropské unie za literaturu a literární cenu EBRD. Tento titul byl také zdramatizován a přeložen do pětadvaceti jazyků. V září 2024 vyjde její nejnovější próza – román Neviditelný muž. Bellová přispívá i publicisticky do různých médií (Forum 24, Respekt, Echo). Živí se překladatelstvím a tlumočnictvím. Žije v Praze s anglickým hudebníkem Adrianem T. Bellem, má tři děti.

V případě potřeby ženu i dítě stát – tento záložní manžel – nakrmí, ubytuje a ochrání před násilím, ale nikdy to neudělá dost dobře a s ohledem na individuální potřeby, nehledě na to, že jí nikdy nenabídne objetí či společnost. Jakkoliv je pomoc státu pro rodiny v nouzi potřebná, skutečné manželství s legitimním partnerem nenahradí.

Mimo manželství se rodí stále větší procento dětí, stále více rodičů se rozvádí, stále u více dětí je jeden z rodičů (z převážné většiny otec) nepřítomný. Děti, které vyrůstají bez otce, mají vyšší riziko výskytu všech psychopatologických jevů – od zneužívání návykových látek, přes chudobu a kriminalitu, po emoční a behaviorální problémy.

Nejrizikovějším faktorem zneužívání dětí je sdílení domácnosti s nevlastním rodičem. Pro většinu dětí a žen znamená absence otce velký deficit ekonomické i sociální mobility. Snížení příjmu s sebou nese stěhování a horší bydlení, drastické snížení nákladů na bydlení a nedostatek prostředků na rekreaci a volný čas. Narůstá tlak způsobený nedostatkem času i peněz.

Vynález antikoncepční pilulky a potrat na přání snížily obavy z nechtěného těhotenství; ženy se tak mohly začít oddávat stejnému druhu sexu, jakému holdují muži, rozuměj častému a nezávaznému. Je to jeden z důsledků sexuální revoluce, kdy jsou ženy ujišťovány, že chtějí praktikovat sex stejně jako muži – a ony tak sahají k chování, které je pro ně destruktivní a ony až později zjišťují, jak je pro ně škodlivé.

Sexuální revoluce

Ženy a muže odlišuje jeden zásadní rozdíl – bez ohledu na snahy o popírání této skutečnosti liberálními feministy a transaktivisty – a to schopnost otěhotnět a porodit dítě, minimálně do doby, kdy bude k mání umělá děloha.

A i kdybychom z rovnice reprodukční orgány odečetli, pořád nám zůstane mozek, který je výsledkem dlouhé evoluce. Přirozený výběr a instinkty prostě s velmi rychlými sociálními změnami nedokázaly držet krok.

Protože je žena při sexu, zejména nahodilém, tou, která nese rizika – následného těhotenství, dlouholeté péče o potomka, případně i fyzického násilí – a proto volí svého sexuálního partnera obezřetněji.

Pojem sociosexualita vyjadřuje sklony a vůli jedince k účasti na nezávazném sexuálním styku a zájem o sexuální rozmanitost. Mužům, kteří mají vyšší míru sociosexuality, tak k reprodukci postačí samotný sexuální akt, po kterém se ihned můžou začít poohlížet po další příležitosti. To znamená, že oplodní co nejvíce žen, aniž by museli čelit následkům.

Čtěte také

Matějčková: Debata o Istanbulské úmluvě bývá hysterická, ale věcné potíže v ní jsou

Naproti tomu jsou ženy – mají-li na výběr – mnohem vybíravější a mnohem více nápadníků odmítají. Evoluce je naučila nebrat sex na lehkou váhu. Například v experimentu z roku 1978 (od té doby víckrát zopakovanému s totožnými výsledky) oslovovali průměrně přitažliví figuranti neznámé lidi přibližně stejného věku a nabízeli jim sex.

Většina mužů měla o sex se ženami, které je oslovily, zájem, zatímco z žen na nabídku nereagovala ani jedna. U žen se sex snoubí s intimitou a emocemi a potlačování emocí u nahodilých styků znamená, že se žena emočně mrzačí.

Ani fyzicky ženy nevyhrávají; zatímco v dlouhodobých vztazích dosahují orgasmu v 68 procent případů, při nahodilém sexu jen v 10 procent. Když porovnáme fyziologické rozdíly, zjistíme, že mají dospělé ženy v horní části těla přibližně poloviční sílu než muži. Pěstí muž dokáže udeřit v průměru dvaapůlkrát silněji než žena.

Jinými slovy jsou téměř všechny ženy slabší než skoro všichni muži a téměř každý muž by dokázal zabít téměř každou ženu holýma rukama – a jakákoliv feministická analýza silové dynamiky mezi mužem a ženou by měla z této skutečnosti vycházet.

Podle několika studií je přitom v populaci zhruba 10 procent mužů, kteří se při sexu chovají většinou násilně. I proto je pro ženu nebezpečné si myslet, že je dobré se oddávat nahodilému sexu a ocitnout se o samotě s cizím mužem.

Druhou stranou mince je pak skutečnost, že se muži žen lapidárně řečeno bojí – dívky na středních, ale už i na základních školách jsou naštvané a vystresované. Před časem stráveným s dívkami dají muži přednost pornografii.

Sex a láska se stávají něčím tak komplikovaným a zatíženým traumaty, že se jim mladí lidé raději vyhnou úplně. V takovém světě ztrácejí úplně všichni, v teorii her se této situaci říká lose-lose.

„Rady dceři“

Ideologie, které dívkám vštěpují myšlenky o vlastní bezmocnosti, které odměňují hraní role oběti, které znevažují muže a které smysluplné závazky, jako je rodičovství, prezentují jako patriarchální past, jsou misantropické – a nefungují.

Neabsolvovala jsem genderová studia a dokážu zformulovat jen selské rady, které bych dala vlastní dceři, kdyby se mě ptala:

1. Nevěř nikomu, kdo na tebe tlačí, abys ignorovala svou morální intuici. Nedej na řeči, že od tebe patriarchální společnost něco očekává – taková tvrzení jsou obyčejně založená na subjektivních dojmech. A i kdyby byla pravdivá, vždycky máš možnost volby tato očekávání odmítnout.

2. Ženy a muži se navzájem potřebují. Muži dokážou respektovat a milovat. Galantnost u mužů je dobrá věc. Všichni bychom své sexuální touhy měli ovládat, a muži – vzhledem ke své větší fyzické síle a vyššímu sexuálnímu apetitu – obzvlášť. Silný muž tě dokáže ochránit. Galantní muž se k tobě bude chovat s respektem jako k rovnoprávné bytosti. Takového si hledej. Je dobré mít po svém boku solidního muže, o kterého se můžeš opřít.

3. Sexuálně agresivní muže lze někdy poznat. Vyznačují se impulzivitou, promiskuitou a hypermaskulinitou. Vyvaruj se muže, kterého vzrušuje násilí. Vyhni se tomu být o samotě s mužem, z kterého máš husí kůži. Instinkty fungují. Nepoužívej seznamovací apky. Společní přátelé dokážou prověřit minulost a potrestat špatné chování. Tinder nikoliv.

4. Odložit sex s novým přítelem přinejmenším na pár měsíců je dobrý způsob, jak zjistit, jestli to s tebou myslí vážně. Spi jen s mužem, o kterém si myslíš, že by byl dobrým otcem tvých dětí – ne proto, že s ním nutně plánuješ rodinu, ale protože je to dobrý indikátor při rozhodování, zda ti chlap stojí za důvěru.

5. Monogamní manželství s dobrým mužem je zdaleka nejstabilnější a nejspolehlivější uspořádání, v jakém lze mít rodinu. Jistě, není snadné ho mít a udržet – ale to není ani život sám. Kňourání ještě nikomu štěstí nepřineslo. A pocit, že máš život ve svých rukou, ti dá křídla.

6. Měj děti, protože nic víc naplňujícího v životě neexistuje. Budeš s nimi spokojenější než s kočkou a lahví vína.