Epidemii eboly v Kongu se nedaří zastavit. Obyvatelé nedůvěřují zdravotníkům

Epidemie eboly v Demokratické republice Kongo: zdravotníci v nemocnici v Bikoru si kontrolují ochranný oděv (květen 2018).

Ani rok poté, co v Kongu vypukla epidemie eboly, se ji úřadům a zdravotníkům nedaří dostat pod kontrolu.

O situaci v západní Africe se ve své reportáži rozepisuje rakouský list Der Standard.

Město Goma se na východě Konga rozkládá v malebné krajině. Leží na břehu jezera Kivu, na úpatí dýmajícího vulkánu Nyiragongo a mezi loukami a mangovými háji. Zdá se ale, že místo zároveň přitahuje neštěstí v podobě uprchlických vln, smrtelných epidemií cholery, válek, rebelů a občas dokonce také proudu lávy. Teď ve městě řádí ebola.

Odborníci se dlouho obávali toho, že se nakažlivá nemoc do dvoumilionového města dostane. Stalo se tak po roce od chvíle, kdy epidemie eboly vypukla v provincii Severní Kivu, jejímž hlavním městem je právě Goma.

Letos v létě nejprve v metropoli zemřel 46letý kněz, který do Gomy přicestoval z oblastí s nákazou, kde žehnal nemocným. O několik dnů později viru podlehl také horník z provincie Ituri, rovněž zasažené ebolou. Ten se nemocný vydal do Gomy za svou rodinou.

Předtím než nákaze podlehl, přenesl vir na svou ženu, roční dceru a také na zdravotní sestru. Dcerka otce přežila o jediný den.

Druhá nejhorší v dějinách

V rámci celého Konga už na ebolu zemřelo více než 2 600 lidí. A to i přesto, že úřady jako preventivní opatření třeba umisťují před obchody, restaurace a hotely přenosná umyvadla. Sousední Rwanda pak dokonce přechodně uzavřela svou hranici, která se se nachází v bezprostřední blízkosti Gomy.

Jak rakouské noviny podotýkají, jen málokdo čekal, že se situaci nepodaří dostat pod kontrolu ani dvanáct měsíců od vypuknutí epidemie. Od roku 1976, kdy se vir v Kongu objevil poprvé, čelila země devíti epizodám jejího náporu.

O život během nich přišly desítky, nanejvýš stovky lidí. Žádná z hromadných nákaz v Kongu zdaleka nedosáhla rozsahu epidemie v západní Africe, při níž v roce 2014 zahynulo téměř 11 tisíc osob. V případě Konga se zdálo, že situaci zvládá.

A to až do jara letošního roku, kdy se počet nakažených v provincii Severní Kivu prudce zvýšil. Trvalo 224 dnů, než počet zasažených obyvatel dosáhl jednoho tisíce. Ale další tisíc se poté nakazil za pouhých 71 dnů. A jen během května se objevilo dalších 400 případů. Nyní každým dnem přibývá v průměru dvanáct nemocných a současná epidemie eboly v Kongu se tak svou mohutností řadí na druhé místo historických záznamů spojených s touto nemocí.

Útoky na zdravotníky

Světová zdravotnická organizace (WHO) v červenci po dlouhém váhání označila výskyt eboly v Kongu za mimořádnou událost světového dosahu. „Největší problém je to, že lidé pomáhající v boji proti ebole si jen obtížně získávají důvěru místního obyvatelstva,“ říká Trish Newportová z organizace Lékaři bez hranic.

Obyvatele Severního Kivu po desetiletí trápí roztržky, napětí a krvavé útoky a nedůvěřují tak ani konžským zdravotníkům, ani pomocníkům ze zahraničí. Pochybují, proč by se měla vláda z dalekého hlavního města Kinshasy zajímat o zdraví a blaho obyvatel daleké provincie, známé především epizodami násilí.

Podle Der Standardu nebyli vládní vojáci po celá desetiletí rozeznatelní od skupin rebelů a zahraničních nájezdníků. Vystupovali přesně tak dravým způsobem jako vládní úředníci, kteří obyvatele Severního Kivu ožebračovali vybíráním všech možných daní a pokut.

Lidé svou nedůvěru nejprve vyjadřovali nejrůznějšími sabotážemi. Když se například ebolou nakazil někdo ze členů rodiny, příbuzní to zatajili. Nebo s úředníky jednoduše odmítali komunikovat. Na konci loňského roku ale přišly volby. 

Kvůli epidemii eboly vláda termín hlasování posunula, a to navzdory nesouhlasným názorům odborníků. Často zněla teze, že za pozdržením voleb byla spíše skutečnost, že Severní Kivu je baštou opozice. Pro obyvatele provinčních měst Beni a Butembo se počínání vlády stalo důkazem, že úřady vše zosnovaly jen proto, aby obyvatele východu země zase jednou umlčely.

Pasivní odpor lidí se v některých případech proměnil v ofenzivu. Místní milice začaly napadat lékařská zařízení a zdravotníky bojující proti ebole. Popelem například lehla dvě střediska, ve kterých Lékaři bez hranic ošetřovali nakažené osoby, a sedm zdravotníků bylo zabito.

Změna strategie

Chybějící porozumění se citelně začalo promítat do praktického boje s nemocí. Rok po vypuknutí epidemie zřejmě odborníci vědí nanejvýš o polovině případů a téměř každá druhá virem nakažená osoba se nikdy nedostala do péče lékařů. „Můžeme mít nejlepší možná centra pro léčbu, ale když do nich pacienty neodstaneme, je nám to k ničemu,“ vzdychá si Anne-Marie Peggová, koordinátorka mise Lékařů bez hranic v Kongu.

Organizace proto vyzývá k radikální změně strategie. Ta by měla spočívat v propojení zdravotnických středisek pro léčbu eboly s konžským zdravotnickým systémem.

Místní lidé by následně boj proti nákaze mohli začít vnímat jako starost o své zdraví. Pacienti by nebyli jen škatulkováni na pozitivní a negativní případy nákazy ebolou, ale byla by jim také poskytována péče kvůli dalším onemocněním, jako je malárie, tuberkulóza nebo prosté nachlazení.

Lékaři bez hranic žádají také větší dostupnost vakcín. Zapojily se tak do pře, která vedla až k rezignaci ministra zdravotnictví Olyho Ilungy. Dnes už bývalý politik, který je sám lékařem, trval na tom, aby se k očkování proti ebole používala pouze vakcína americké farmaceutické společnosti Merck a nikoliv nově dostupná látka konkurenční firmy Johnson & Johnson, jejíž použití zatím konžská vláda neschválila.

Ilunga argumentoval tím, že Konžané by neměli plnit funkci pokusných králíků. Do věci zasáhl prezident Félix Tshisekedi, který na svou kancelář přenesl kontrolu nad bojem proti šíření eboly. Zdravotníci teď doufají, že získají přístup k většímu množství vakcín a podaří se proočkovat větší počet ohrožených obyvatel.

Stále ale bude nutné například překonat jejich strach z toho, že by se během očkování mohli virem eboly nakazit prostřednictvím jehel. „Ze všeho nejdříve tak musíme znovu získat důvěru lidí,“ zdůrazňuje v rakouském deníku Der Standard Trish Newportová z organizace Lékaři bez hranic.