Ekonomika: Vzpomínky na 30. léta

Navzdory recesi zažila letošní výstava Země živitelka rekordní zájem vystavovatelů i návštěvníků. A na českých silnicích se odehrál závod superrychlých aut Diamond Race, který organizuje zlatá mládež zřejmě také navzdory recesi.

Všechny události jsou velmi výmluvné, i když říkají něco jiného, než se zdá na první pohled.

Průměrná mzda skutečně ve druhém čtvrtletí vyrostla o 600 korun, což znamená asi jeden a půl procenta v reálném vyjádření. Ovšem není to taková sláva, protože se zároveň propouštělo. Bývá zvykem, že se propouštějí méně významní a tedy také méně placení pracovníci. To zlepšuje konečná statistická data o průměrném platu. Také objem mezd se snížil, v reálném vyjádření o tři a půl procenta. Nutno přiznat, že se jedná o úplně stejný jev, jaký zažila většina evropských zemí počátkem třicátých let minulého století. Kdo měl práci, ten se měl lépe, než předtím, protože pokles cen umožnil nakupovat víc zboží. Existovala sice pomalu rostoucí menšina nezaměstnaných, ale dokud se jejich hlas neprosadil na veřejné scéně, tak to bylo každému jedno.

Také případ ze Země živitelky je spíše varovný. Přišlo tam víc vystavovatelů i návštěvníků, obrat se ale proti minulým létům snížil. Prostě podniky se snaží za každou cenu prodávat a tak využívají všech možností, jak nabízet. Také lidé chodí po obchodech a trzích, aby nakoupili za příznivé ceny. Protože ani jim peněz nezbývá. Také z třicátých letech se tradují historky o tom, kolik zboží bylo v obchodech, třeba v právě otevřené Bílé Labuti, jenže chudý proletář na to stejně neměl.

Závod rychlých aut Diamond Race ukazuje životní styl určité části společnosti, která má na nejdražší auta a nejdražší šaty, přitom se ani nenamáhá dodržovat předpisy a řítí se třísetkilometrovou rychlostí po dálnicích. Co na tom, že před rokem zabili nevinného řidiče, vždyť život každého je tak krátký.

Dolce vita vystavovaná na odiv skandálním způsobem je také zvláštní jev. Ukazuje na rostoucí bohatství části společnosti a také na rostoucí společenské rozdíly. Dá se předpokládat, že si budou rozumět řidiči světových aut s návštěvníky Země živitelky? Ani náhodou.

Stejně si nerozuměli proletáři třicátých let s návštěvníky pozlacených kasín, jejichž rozkvět spadá právě do té doby, jak svědčí třeba rozkvět hazardu v tak konzervativním Holandsku. Předválečné období také nadarmo nebylo zlatým věkem filmu. Lidé chtěli aspoň nahlédnout do skvělého světa těch, co mají větší štěstí. My to dokonce děláme dodnes u filmů pro pamětníky.

Společnost před druhou světovou válkou se rozdělovala na chudé, střední vrstvy a bohaté. Tím jak přibývalo chudých a jak se bohatí vzdalovali ostatním, tím se Evropa blížila světové válce. Taková prostě byla krize.

Dnes nemá smysl strašit válkou. Také se obecně předpokládá, že současná krize nepotrvá tak dlouho, jako trvala ve třicátých letech. Společnost však prožívá období, které jí umožňuje lépe chápat, co se dělo před osmdesáti lety.

Rozdíl je zatím v tom, že tehdejší krize trvala pět, šest, sedm let. My jsme se ještě loni tvářili, že žádné potíže nejsou, i když krize poprvé udeřila. Letos jsme si krizi přiznali, ale už se upínáme k naději, že letoškem končí a že napřesrok bude lépe. Vždyť už to říká i mezinárodní organizace OECD, pokud máme věřit novinovým titulkům.

Pokud ovšem potrvá ještě pár dalších let, opakování zkušeností z třicátých let bude ještě nápadnější. Můžeme k tomu také sami přispět. V období před válkou se většině lidí žilo dobře, podobně jako je tomu dnes. Proto nikdo neměl zájem na nějaké velké společenské změně. Prostě lidé chtěli udržet úroveň, kterou si předtím vydobyli. Zároveň se vzhůru do politiky i hospodářského života drali neodpovědní dobrodruzi, kteří chtěli rychle vydělat, a ignorovali potřeby společného ekonomického či politického života.

Dnes se mnozí ekonomové pozastavují nad permanentní rvačkou o místa na politickém výsluní i nad nesmyslnými veřejnými zakázkami, nikdo však jejich hlas neposlouchá. Třeba katastrofální stav rozpočtu není pro politiky ani v nejmenším důvodem k zamyšlení, jak šetřit případně jak zabezpečit, aby byl vůbec do konce roku schválen. Je to jako se závodníky z Diamond Race: není přece důležité, co dělají a co si o nás myslí ostatní. Podstatné je, aby závod šel dál a aby vítěz získal dvoukarátový diamant.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .