Eichmann zdaleka nebyl jen slepě poslušným úředníčkem, tvrdí nová kniha

Britský deník Daily Telegraph přináší recenzi anglického překladu německé knihy filozofky Bettiny Stangnethové Eichmann před Jeruzalémem aneb neznámý život masového vraha.

„Pronikavé zkoumání osudů byrokratického architekta holocaustu boří vžitou představu, že Eichmann pouze trpně plnil rozkazy,“ píše Daily Telegraph.

Za vznik tohoto mýtu může velkou měrou politoložka Hannah Arendtová, která v roce 1963 vydala knihu Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Účastnice jeruzalémského procesu s organizátorem vyhlazení šesti milionů Židů dospěla k závěru, že Adolf Eichmann byl přepracovaný úředníček, vystresovaný a plnící slepě rozkazy nadřízených i zákony.

„Nebyl psychopatickým monstrem ani zarytým antisemitou,“ tvrdila. Jeho děsivé činy prý pramenily z hlouposti a touhy po kariérním postupu, nikoli z ideologie.

Tak vnikl termín „banalita zla“, který naznačoval, že kus Eichmanna může být v každém, kdo horlivě a bezmyšlenkovitě plní rozkazy nadřízených.

Čtěte také

„Teorie Arendtové byla kritizována už dříve, ale teprve kniha politoložky a filozofky Bettiny Stangnethové ukazuje, jak moc se Arendtová nechala Eichmannem oklamat,“ píše deník.

Z nových dokumentů, Eichmannových deníků i přepisů rozhovorů s jinými nacisty v 50. letech v Argentině nevyvstává obraz nudného zločince na útěku.

Touto brankou vcházel Adolf Eichmann

Stangnethová přesvědčivě odhaluje extrémně lstivého manipulátora, nadaného mimořádnou schopností měnit svůj obraz na veřejnosti, ačkoli uvnitř zůstává nekajícím nacistou, rozhodnutým pokračovat v rasové válce proti Židům.

Kniha podrobně sleduje Eichmannův útěk z Německa v roce 1948 a jeho skrývání až do roku 1960, kdy jej dopadli agenti Mossadu.

„S údivem se dočítáme, jak fungovaly únikové cesty s pomocí Vatikánu a jak otevřeně a drze se chovali bývalí nacisté v Argentině,“ píše Daily Telegraph. Pod záštitou Perónova režimu podnikali, radili bezpečnostním složkám a plánovali politický comeback v Německu.

Eichmann dokonce zařídil manželce a dětem přesídlení do Argentiny, aby mohli žít společně. Nakonec ale doplatil na neovládnutou touhu po uznání. Nikdy zcela netajil svou totožnost, syna nechal žádat o pas pod skutečným jménem, a nacistickým přátelům otevřeně říkal, co si myslí o holocaustu.

Čtěte také

Dokonce chystal knihu s bývalým nizozemským esesmanem Willemem Sassenem, v níž litoval, že Židů nezabil daleko víc.

„Kdybychom vyhladili 10,3 milionu místo šesti, byl bych spokojen, že jsem splnil povinnost vůči své krvi a národu. Bylo mým úkolem vyhladit onen nejlstivější intelekt ze všech intelektů v lidských dějinách,“uvedl pro chystanou knihu.

Židé ve francouzském koncentračním táboře Drancy, jehož velitelem byl od června 1943 do srpna 1944 asistent Adolfa Eichmanna Alois Brunner

Rozhovor nakonec vyšel ve dvou článcích v americkém magazínu Life a Sassen pak šel dělat poradce diktátoru Pinochetovi.

Ačkoli ostatní nacisté se snažili myšlenku národního socialismu oddělit od obvinění z genocidy, Eichmann byl na své dílo pyšný a vadilo mu jen to, že nebylo důkladnější.

„Zahloubat se do skutečných Eichmannových názorů je nanejvýš odporné. A jen o málo odpornější je fakt, že západoněmecké ministerstvo zahraničí i zpravodajská služba měly dost informací na to, aby Eichmanna dostaly dlouho před Izraelci,“ píše Daily Telegraph.

Tady ale čekáme na otevření archivů, a tak lze jen spekulovat, proč byl Bonn tak zdrženlivý. „Nejspíš se příliš mnoho exponentů nového státu obávalo, že by Eichmann mohl odhalit jejich minulost,“ soudí recenzent.

Eichmanna nakonec spravedlnost dostihla a on skončil 31. května 1962 na šibenici. Přesto dokázal mnohé svést na nesprávnou stopu a prezentovat se coby malé kolečko v soukolí Hitlerovy vyhlazovací mašinerie.

„Díky této knize je jeho centrální role přesvědčivě odhalena,“ píše závěrem deník.

Záznam soudu s Adolfem Eichmannem, 1. slyšení

Zpracováno ze zahraničního tisku.