Egyptské referendum oslabilo demokracii

30. březen 2007

Referendum, které se v Egyptě konalo tento týden, schválilo 34 změn ústavy, které značně posílily moc státu nad společností. Policii nyní bude stačit údajné podezření s terorismu, aby vás dle svého uvážení mohla odposlouchávat, zatknout, nebo dokonce předvést před zvláštní vojenský soud.

Mizí soudní dohled nad volbami. Také používat náboženská hesla v politice je nyní přísně zakázáno, natož zakládat náboženské politické strany. Prezident bude také moci kdykoli rozpustit parlament.

Co se to v Egyptě děje? Jde snad o nastolení nové diktatury? Podívejme se na tamní situaci trochu zeširoka.

Když se řekne Egypt, mnoha z nás se spíš než novodobý arabský stát vybaví tisíce let stará velkolepá civilizace, která nás dodnes udivuje ohromnými stavbami, jako jsou pyramidy nebo rozsáhlé zavlažovací kanály. Aby tyto stavby vznikly, musel být Egypt jednou jedinou velikou dílnou - obrovským státním strojem, který z centra řídil a udržoval vše v chodu.

Cosi z ducha staré egyptské civilizace přežilo do dnešních dnů. Od padesátých let, kdy v této zemi proběhl republikánský převrat, tu zažili jen tři prezidenty! Oproti mnoha jiným zemím v oblasti působí Egypt jako oáza stability.

Už více než čtvrt století sídlí v káhirském prezidentském paláci Husní Mubarak. Ve funkci nahradil Anvara Sadata, kterého zavraždili islámští radikálové. Dosud neznámý bývalý pilot tehdy vyhlásil výjimečný stav - a ten trvá dodnes. Egyptu sice vládne Mubarakova "Národní demokratická strana", ale to je jediné, co je na systému demokratického. Prezident by se dokonce obešel i bez mimořádného stavu, byrokratický aparát má situaci bezpečně pod kontrolou, a tak i formální volby až donedávna probíhaly bez rušivých zásahů skutečné opozice.

Něco se však přece jen děje. Až do relativně nedávné doby se USA při své blízkovýchodní politice orientovaly na spolupráci s nedemokratickými režimy, jako je Pákistán, Saúdská Arábie nebo Egypt, a více oceňovaly jejich stabilitu než svobodný veřejný život - ostatně, v této oblasti se až na úplné výjimky mnoho demokracií nenachází. To platilo až do příchodu současné Washingtonské garnitury. George Bush a někteří z jeho spolupracovníků snili o tom, že postupně donutí mnohé z těchto režimů k demokratické změně, což pak pomocí dominového efektu změní celý Blízký východ. Sezazení Saddáma Husajna mělo být jen jedním z kamínků této mozaiky. Tak například v roce 2005 přijela Condoleezza Riceová do Káhiry a pronesla krásnou řeč o nutnosti vypravit se směrem k demokracii, a určité uvolnění režimu opravdu následovalo. V Egyptě to byl rok takříkajíc "super-volební". V září se konaly prezidentské volby. Mubarak jako obvykle už od roku 1981 s přehledem vyhrál další šestileté období, ale tentokrát pod tlakem z Ameriky připustil kandidaturu soupeře - až do roku 2005 byly prezidentské volby v podstatě referendem o setrvání prezidenta ve funkci, a to s předem odhadnutelným výsledkem. Mubarakův protikandidát samozřejmě neměl férové podmínky a v nerovném boji získal jen necelých 8 procent hlasů, ale přece to byl jasný krok směrem k demokracii. O dva měsíce později téhož roku se konaly parlamentní volby. I zde bylo vidět posun vpřed. Konala se relativně svobodná kampaň, po které nezávislí kandidáti získali spojení se zakázaným Muslimským bratrstvem kolem 20 procent hlasů.

Od té doby se však hodně změnilo. Režim se začal obávat rostoucího odporu ze strany společnosti, v němž první housle hrají islamisté z řad zmíněného Muslimského bratrstva. Tato organizace je ilegální, ale mezi lidmi má relativně slušnou podporu, což se o sekulárních liberálních opozičnících říci nedá. Právě islámského fundamentalismu se egyptský režim nejvíce bojí. Vždyť to byli islámští radikálové, kdo zabil bývalého egyptského prezidenta Anvara Sadata za to, že uzavřel mír s Izraelem, a v posledních letech nejméně jednou ročně různé radikální organizace spáchají atentát s desítkami mrtvých. Například téměř přesně před rokem to byl útok v Dahábu, letovisku u černého moře, který zabil 20 lidí. Egyptské úřady tedy zas začaly utahovat šrouby. Pár měsíců po dvojích relativně svobodných volbách policie podnikla zátah na opoziční aktivisty, ve vězení skončil i Ajmán Núr, vyzyvatel Husního Mubaraka v předloňském prezidentském klání. Součástí této kampaně státu za znovuzískání kontroly je i právě skončené referendum, které pod záminkou boje proti terorismu - což je zřetelná narážka na Muslimské bratrstvo - může rozdrtit každý odpor proti vládě. Velká část společnosti to zřejmě schvaluje - bojí se, aby zemi neovládl chaos, tak jak se to stalo dříve v Libanonu a nyní v Iráku. Dnes se proti tomuto trendu nestaví ani Spojené státy. Ty jsou teď více zaměstnány situací v Iráku a také růstem íránského sebevědomí. Spíše než reformy, které mohou země jako je Egypt či Saúdská Arábie destabilizovat, očekávají nyní od svých spojenců účinný odpor proti chuti Teheránu diktovat Blízkému východu své podmínky. Proto také Condoleezza Riceová při své nedělní návštěvě - tedy těsně před egyptským referendem omezujícím občanské svobody - hovořila v Káhiře o tom, jak je cesta k demokracii těžká a tedy nemá smysl Egypt do něčeho zbytečně tlačit.

Zatím se Mubarakovu režimu daří společnost udržet na uzdě. To však neznamená, že v Egyptě není mezi lidmi poptávka po svobodě. V loňském roce například upoutaly pozornost protesty několika set soudců, kteří se postavili proti vládním zásahům do jejich pravomocí. Před několika týdny se zas konal průvod univerzitních studentů maskovaných černými šátky na podporu Muslimského bratrstva. Z hlediska západu je nejdůležitější to, jak bude reagovat rostoucí střední třída, která je relativně početná, vzdělaná a je si vědoma toho, že země reformy potřebuje. Střední třída však zatím mlčí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio