Dvory a rezidence ve středověku XLI.

Rezidence Co si můžeme představit pod moderním pojmem rezidence ve spojení se středověkou dvorskou společností? Jak středověk vnímal soukromí?

To jsou jen některé z otázek, na které najdete odpověď ve 41. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku připravovaném s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR.

Rezidence = dvůr panovníka na cestě
Doposud jsme se věnovali především samotnému životu panovnického dvora. Nyní se více zaměříme na prostor, kde se tento život odehrával. Panovník nepobýval na jediném místě, pohyboval se po celém území své země. Kromě paláců svůj čas trávil i na hradech, loveckých dvorcích nebo ve stanu, které byly nedílnou součástí středověkého cestování dvora. Rezidencí je tedy chápán prostor, který středověká dvorská společnost obývala při cestách. Rezidence mohla být hradem, loveckým dvorcem i stanem.

Falce a veřejný prostor ložnice
Panovnické falce byly poměrně brzy napodobovány významnými aristokraty, protože menší šlechtici začali s rozsáhlejší výstavbou hradů až v průběhu 13. století. Pro představu výstavnější rezidence se můžeme vypravit do severofrancouzského prostředí, kde máme k roku 1200 uchován poměrně detailní popis prostor rezidence hrabat z Ardres: „První poschodí leželo na úrovni země. Zde byly sklepy, sýpky, velké truhlice, sudy, kádě i jiné domácí nezbytnosti. Ve druhém poschodí byly obytné místnosti a také společenský sál určený pro všechny. Mimo jiného se zde nacházely zásoby potravin komorníka a stolníka, dále velký pokoj pána a jeho manželky, kde spali a také malé místnosti pro služebné a pážata. V oddělené části velkého pokoje se nacházel krb, kde se topilo brzy ráno i k večeru, a rovněž, když byl někdo nemocný nebo když se chtěly služebné či malé děti zahřát. V tomto poschodí byla s hlavním domem spojena také kuchyně. V nejvyšším poschodí se nacházely podkrovní místnosti, kde spali synové a dcery pána. Zde se nacházeli také strážci, kteří drželi stráž vždy, když se panstvo uložilo ke spánku. Jednotlivá podlaží byla spojena schodišti a průchody, stejně tak byl spojen dům s kuchyní i všechny místnosti.“

Oheň v krbu – ilustrační foto

Pozor na statiku
Nejvýznamnější společenskou místností rezidence byl velký sál, který dokázal velmi pečlivě prověřit statiku sídla. Právě v něm se totiž v době konání dvorských sjezdů a slavností shromažďovalo velké množství lidí. V kronikách pak můžeme najít zápisy o nejedné tragédii. Například český kronikář, známý jako Kanovník Vyšehradský, k roku 1132 poznamenal: “Kníže Soběslav jel na sněm krále Lotara do Bamberka. Když se shromáždění celého sněmu sešlo v královském paláci a král Lotar zasedl s knížetem Soběslavem důvěrně v jakési komůrce vedle paláce, hle, nevím, zda stářím stavení, či od nějakého zlého člověka se probořila podlaha královského paláce se všemi, kdož byli uvnitř.

Vladislavský sál Pražského hradu

„... jakýsi to kus kamene, který i nyní uprostřed hradu stojí a za nějž nejen nyní, ale již v dávných dobách padlo v boji tisíce a tisíce bojovníků.“

Slova kronikáře Vincencia z druhé poloviny 12. století připomínají význam kamenného trůnu, který značně proměnil domácí poměry oproti zahraničním.

Příště
Příště už se budeme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR věnovat rezidencím na domácí půdě podrobněji. Mimo jiné si v Zrcadle s premiérou 29. října 2010 připomeneme stavební vývoj Pražského hradu od časů posledních Přemyslovců.

Pražský hrad