Dva premiéři? - Na pár dní klidně

17. červen 2010

Zítra uplyne čtrnáctidenní lhůta, do které si přál prezident slyšet od volebního lídra ODS, pověřeného jednáním o vzniku vládní koalice, jak rozhovory pokračují a podle toho se rozhodne o dalším postupu. Pokud by byl Václav Klaus s vývojem spokojen, neboť je výrazně většinová vláda na cestě, pak by mohl otevřeně říci, že považuje Petra Nečase za budoucího předsedu vlády. Podle všeho by ho dokonce mohl premiérem klidně i jmenovat. Ale - čert ví proč - se hned ozvaly hlasy, že je nutné počkat na Fischerovu demisi, tedy až po ustavující schůzi nové sněmovny, jinak budeme mít – jaká hrůza - dva premiéry.


Což ale těžko může být skutečným problémem. Každý pochopí, že jeden už takříkajíc kufry balí, zatím druhý ještě nezačal vybalovat. Proč z toho dělat zásadní věc, není jasné. Česká republika přece na chvíli dva premiéry už měla – kupříkladu Paroubka a Topolánka před čtyřmi lety. A vůbec nic se nestalo.

Pokud by prezident takovýhle ústavně-právní fundamentalismus pominul a byl zároveň Nečasovým raportem uklidněn, věci by zřejmě dostaly větší spád. Ministerský kabinet by skutečně mohl vzniknout v prvé třetině července, jak si Nečas přeje proto, aby nová vláda ještě mohla ovlivnit podobu státního rozpočtu na příští rok. A pro něj osobně by byl samozřejmě premiérský dekret v kapse vítaný během důležitého mimořádného kongresu občanských demokratů, na němž během tohoto víkendu sice bez problému získá předsednickou funkci, neboť ani nemá žádného protikandidáta. Ale zároveň potřebuje prosadit do vedení osoby podle svých představ, představující v očích veřejnosti nový směr strany, jež sice dnes sestavuje vládu, ale ve volbách ztratila oproti roku 2006 skoro milión voličů. Instalovat čerstvé tváře do místopředsednických postů přitom nemusí být snadné. V minulosti do značné míry na kongresech ODS rozhodovaly dohody upečené mezi takřečenými „velrybáři“, čili podnikateli napojenými na mocnou stranu, kterou z pozadí ovlivňovali a samozřejmě využívali. Právě od této praxe, rozkvetlé za Topolánkových časů, se ovšem Nečas distancuje. Nejen proto, že s ní zřejmě vnitřně nesouhlasí (ostatně s podnikatelskými kruhy nebyl nikdy spojován), ale i protože ví, jak znechuceně ji pozoruje veřejnost. Těžko říci, zda jsou „velrybáři“ například ze severu Čech, ale zdaleka ne jen odtamtud, momentálně stále stejně silní a jestli by prosazovali svou i v nastalé situaci. I kdyby ale momentálně mírně ucouvli, úplně se vybudovaného vlivu a provázaných kontaktů chtít vzdát nebudou. A Nečas je přitom potřebuje utlumit co nejvíc. Rozpoutá-li se na kongresu nějaká zásadnější bitva, která může kupříkladu značně ovlivnit podzimní komunální i senátní volby, Nečas by jako už oficiální premiér byl určitě v mírné výhodě.


Co ovšem Václava Klause může přimět k Nečasově jmenování, anebo aspoň k vyjádření úmyslu to udělat co nejdříve, není předem jasné. Prezident jistě vidí, že i přes původní obavy mají ODS, TOP 09 a Věci veřejné vůli k domluvě. To je také to hlavní, co Nečas může prezidentovi z očí do očí říci. Že považuje projekt za životaschopný i s Věcmi veřejnými a že v něm půjde primárně o veřejné finance a opatření proti dopadům krize a zadluženosti, stejně jako o nastartovaní důchodové reformy, na níž zřejmě nejvyšší čas. Teprve pak jsou ve výhledech budoucí vlády otázky boje proti korupci, zlepšení stavu justice, nebo rozšíření temelínské elektrárny. Těžko si také představit, že by chtěl Václav Klaus nějakou detailní přednášku o podobě vládního prohlášení. Spíš musí zajímat, jak pevná a perspektivní je shoda koaličních stran. Zda ubude nějaké ministerstvo, či jak to bude s vracením poslaneckých náhrad a kolik se zruší sněmovních výborů, to prezidenta těžko vzrušuje. Ale může si zároveň říkat, zda se právě o takových věcech během uplynulých čtrnácti dnů nemluvilo až moc.

A prezident zároveň ví, že konkrétnější posun v koaličním dohadování může nastat právě až po kongresu ODS. Jestliže z něj vyjde Nečas obklopen vyvolenými místopředsedy, pak - jak bylo výše řečeno – bude rokování podle všeho akcelerovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


Spustit audio