Dva domovy střelínských Čechů

Dokumentaristka Bronislava Janečková zachytila ještě autentické vzpomínky některých z původních 1500 reemigrantů, kteří na podzim roku 1945 přijeli dosídlit Sudety, odkud byli odsouváni Němci. Místní lidé příliš nerozuměli tomu, proč za Němce, kteří musejí odejít, přicházejí jiní Němci, kteří umějí česky jen špatně.

Jejich předkové opustili vlast v přibližně před dvěma stovkami let – už v čase vlády Marie Terezie, kdy odešli za náboženskou svobodou do Slezska. Kolem slezského Střelína založili obce s názvy, které vyjadřovaly jejich víru, jako Husinec, Poděbrady a Kamenný Kostelec. Česká kolonie na Střelínsku si uchovávala svůj rodný jazyk i víru – a léta odolávala germanizaci. Jejich situaci zdramatizovala druhá světová válka a následné změny hranic. Čeští krajané žijící dosud na území Německa se náhle, aniž by opustili své domovy, ocitají v Polsku.

Jaro roku 1945. Poláci se hromadě stěhují z území, která připadla Sovětskému svazu, a posouvají se k západu. Potřebují nový prostor, a tak se snaží z někdejších německých území vytlačit původní německé obyvatele. Už od prvních dnů je zřejmé, že boj o životní prostor a o majetek bude tvrdý. Čeští krajané jsou napadáni Poláky, kteří je vnímají jako Němce. Jejich domy jsou obsazeny, přicházejí o majetek, dochází i k fyzickým napadením. Je jasné, že pokud zůstanou v Polsku, bude s nimi naloženo jako s Němci a budou vysídleni do Německa. Česká menšina na Střelínsku se obrací na československou vládu a žádá pomoc. Emigranti žádají o možnost vrátit se do Československa, do země svých předků.

Ale situace je pro československé úřady složitá: o čs. státní občanství se hlásí občané německé národnosti, kteří o sobě tvrdí, že nikdy nepřijali německé státní občanství nebo je přijali z donucení. O navrácení čs. občanství žádají Češi ženatí s Němkami a jejich nezletilé děti německé národnosti. V mnoha případech jsou jejich manželé jako bývalí vojáci Wehrmachtu nezvěstní. Verifikace státního občanství tedy nemůže být provedena ze strany čs. úřadů tak rychle, protože šetření každého případu si vyžádá delší dobu. Do Československa se mohou vrátit jen lidé tzv. národnostně spolehliví, kteří prokáží, že dobrovolně nespolupracovali s nacisty. Ne všichni se mohli vrátit, ale na podzim roku 1945 se pro více než 1500 českých krajanů na Střelínsku otevírá možnost najít nový domov v československém pohraničí, odkud jsou odsouváni Němci.

Tři Sekery. Paní Cuchalová a starostka Dagmar Strnadová|foto: Bronislava Janečková

Dne 10. listopadu 1945 byla narychlo svolána porada úřadu předsednictva vlády za účasti zástupce repatriačního úřadu a ministerstva zahraničních věcí a účasti Amerického zahraničního úřadu. Američané jsou ochotni zapůjčit vlak o 40 vagonech na cestu do Mezilesí u Střelína a zpět. Věc nesnáší odkladu. Rozhodnuto. Veškeré přípravy jsou provedeny v jediném dni a tříčlenná výprava opouští autokarem Prahu dne 12. listopadu.

A právě o tomto čase začínají vyprávět pamětnice ze Tří Seker, jejichž svědectví o dramatické době je hlavní součástí dokumentu „Dva domovy“.

Dokument „Dva domovy“ vysílá Český rozhlas Plus v sobotu 5. října ve 21:10 hodin, s reprízou v neděli 6. října v 15:10 hodin.

Ukázka ze zprávy člena repatriační mise Josefa Němečka:

13.11.1945 Kačenčiny hory na novém polském území již mají sněhovou přikrývku a pod nimi je tichá země s domky po stráních. Přítomnost Poláků je zřejmá z tabulek místních úřadů a firemních nápisů, ze zámečků zabraných politickými stranami, a svazem polské mládeže. Následkem války jsou zde často vypálené domy a fabriky. Spěcháme do Střelína. Dům místní komandatury je ozdoben portréty Stalina. Během jednání u starosty vybaluje Němeček na stůl lept Staroměstského náměstí, který předává jako dar města Prahy zdejšímu panu starostovi za bratrské jednání a ochranu našich krajanů. Je velmi polichocen a opatrně bere obraz do rukou. Teprve když jej zvedl, postřehl, že je opřen o několik lahví s pravou českou slivovicí. V tu chvíli se široce rozesmál a spontánně se vrhl na československého delegáta se slovy „ty moj chlope kochanny!“

Slezané. Rodina paní Cuchalové|foto: Bronislava Janečková

Mezi Čechy se rozlétla zpráva o našem příjezdu s neuvěřitelnou rychlostí a lidí se zmocnilo vzrušení. Je těžké vyjádřit, jak jsme byli přijímání a jak nás vítali na každém kroku. Město Střelín je téměř rozbito, střed zcela vypálený. Krajané bydlí po několika rodinách v několika zachovalých domcích.

Po krátkém projevu podány krajanům informace, jak bude organizován odvoz a jak provést soupisy majetku i osob, a zejména co je možné vzít do vlasti a co zanechat. Desítky otázek, naděje i obavy. Pojem vlast je u nich silně nadhodnocen dálkou, časem i utrpením.

18. listopadu 1946. Bez ohledu na vytrvalý déšť svážejí střelínští krajané svůj majetek na nádraží a přikrývají plachtami a slámou. Polského obyvatelstva se zmocňuje vzrušení, vždyť jim tu uniká majetek, na který čekali! Útočí na své úředníky a žádají, aby Češi zanechali všechno na místě. Představitel „Bezpecienstwa“ prohlásil, že tuto akci je nutno ihned zarazit a jednat s polským vyslancem v Praze. Šoltésové se scházejí z celého okresu u starosty ve Střelíně k bouřlivé poradě. Střelínští zatím dál svážejí. Prší vytrvale.

Napětí vrcholí při telefonickém rozhovoru tajného policisty se střelínským starostou. To byl okamžik, kdy šlo o všechno. Výsledkem je povolení k výjezdu – avšak jen s omezením na osoby a osobní věci.

Sváží a nakládá se celý den i celou noc. Déšť neustává. Američané nakonec přidělili k našemu transportu své vojáky, a tak měli Poláci ve Střelíně mimořádnou podívanou a touhu sblížit se s muži oplývajícími cigaretami a konzervami. Díky tomu stěhování ustupovalo do pozadí a probíhalo v klidu. Nakonec se nakládá i nějaký nábytek a truhlice věcí, potravin, pytle zrní, kola, šicí stroje, nářadí i drůbež. Kovář Jirman vykopal ukrytou zásobu podkov, železa a oceli, které uchovával do vlasti. Konečně přijíždí lokomotiva. Vlak se dává do pohybu po druhé hodině v noci…

Bylo krásné listopadové ráno. Sluníčko svítilo, jakoby žehnalo vracejícím se poutníkům. V blízkosti Náchoda naši bratři vystoupili. Mnozí poklekli a s radostí vzdávali díky Pánu, že se vrací zase domů.…

Z dopisu úředníka Repatriačního odboru tzv. dosidlovací komisi:

Krajané jsou znovu odsazováni z přidělených usedlostí po odsunutých Němcích, jestliže o ně projeví zájem pozdější uchazeč z vnitrozemí. Mimo to se stává zvykem brát reemigrantům věci z přidělených usedlostí. Z jednání s krajany vyplývají obtíže především z nevlídného stanoviska národních správců. Prý jestliže si půjdou reemigranti stěžovat, povede se jim ještě hůře. Reemigranti už uvažovali o odchodu z vesnice, zajímali se o usídlení na Falknovsku, kde byla také příležitost k práci v textilní továrně.

Některé objekty dosud nebyly předány inventárně, reemigranti se tísní v jedné světnici se svými rodinami a zbytek je uzamčen. Z domů jsou brány lepší věci, i součást hospodářského inventáře. Reemigrantce Stanovské byly odňaty i věci, které si přivezla ze Střelína. Zemědělci dosud nedostali dekrety. Není také možné vyžadovat plnění kontingentační povinnosti od těch, kteří přijali usedlost bez obilí. Upozornil jsem, ž z domácností nesmějí být odstraňovány žádné kusy inventáře.

Slezané. Rodina paní Cuchalové|foto: Bronislava Janečková

Pan Trnaka, národní správce, prohlásil, že reemigranty nemají rádi, nazývají je Poláky a původní Němci byly prý lepší než tito lidé. Upozorňuje na nesplněnou kontingentační povinnost.

Momentální situace narůstá do takového stavu, že i náhodné příhody se oboustranně vykládají jako úmyslné činy zlé vůle. Nutno přidělit dekrety – je otázka, čí liknavosti dostat se tak nestalo, přestože dekrety byly jinde vydány již za dobu daleko kratší….

O pokusech násilného vystěhování některých reemigrantů ze Tří Seker napsaly 24. října 1947 „Svobodné noviny“.

V obci Tři sekery se objevilo černé auto Sboru národní bezpečnosti a za chvíli bylo asi 50 lidí z devíti reemigrantských rodin udeřeno rozkazem: „Do rána musí každý spakovat 70 kg svých věcí a budou vyhoštěni do Německa, neboť se angažovali v nacistických organizacích a vloudili se do transportu v roce 1945.

Intervence z Prahy přišla na poslední chvíli. To již byli všichni na nádraží zlomeni žalem. Na okrese však boj trval až do noci, zatímco se ti chudáci třásli ve vagónu chladem a úzkostí až do rána.

Třicet z nich bylo druhého dne propuštěno zpět do vesnice, ale zbylých dvacet pokračuje vlakem až na hranice, kde jsou „avizováni“ jako váleční zločinci. Důstojník, který má „nežádoucí osoby“ předat do Německa, narazil na nepřístupnost sovětských úřadů, které odmítaly vyhoštěnce přijmout.

Reemigranti byli nakonec vráceni zpět, ale do Tří Seker se už vrátit nesměli. Byli odesláni do poděbradského okresu. Brzy poté se ve Třech Sekerách objevil muž, který se vyptával na hospodářství, odkud budou lidé vystěhováni, aby si je obhlédl.