Důvody krize

V tom se dnes opravdu těžko někdo vyzná. Jak už jsme mnohokrát řekli, česká politika se dostala tak daleko, že už jí přestává rozumět nejen řadový občan, ale i političtí komentátoři a politologové a možná ji nerozumějí ani samotní aktéři, tedy politikové. Nejpravděpodobnější odpovědí je, že jako v každé politice, bude od každého něco.

První rozměr by měl být morální, alespoň o něm nejvíce hovoří politikové KDU-ČSL, když za hlavní důvod odchodu z koalice uvádějí problémy rodiny premiéra Grosse, zejména podnikání jeho manželky. A také jeho podivné chování a podivné výroky v souvislosti s vysvětlováním svých majetkových poměrů. Dá se této argumentaci věřit? V zásadě ano. KDU-ČSL přes všechny výhrady k ní je politickým uskupením s nejdelší a zřejmě i nejživotnější historickou tradicí ze všech českých politických stran.

Rovnat se jí částečně může jen Česká strana sociálně demokratická, jejíž historická kontinuita byla ale přerušena a také značně diskreditována zdivočelými sociálními demokraty, kteří se odštěpili do KSČ a nakonec svou původní stranu pohltili a zlikvidovali. Kontinuitu podržela jen její exilová část, ta ale v současné ČSSD vždy měla minimální vliv. Naproti tomu KDU-ČSL sice též prošla komunistickým zdiskreditováním, ale díky silné ideji křesťanství si přece jen zachovala značnou míru autonomie.

Jako taková má KDU-ČSL, i když je často posmívána pro svou údajnou bezzásadovost a nekonzistentnost, ze všech politických stran nejpevnější ideový základ, založený na klasických základech křesťanské demokracie, modifikovaných ovšem do českého historického prostředí. Jde o stranu v pravém slova smyslu konzervativní. Jako taková nikdy necouvá před fundamenty tohoto životního názoru, jako je například odpor proti registrovaného partnerství nebo proti umělému přerušení těhotenství.

V okamžiku, kdy se podnikání premiérovi manželky dostalo do velmi těsné blízkosti finančních toků, plynoucích nejspíše z nelegálního provozování prostituce, musel konzervativní lidovecký stranický duch zbystřit. Premiér se ovšem pokoušel tento aspekt bagatelizovat a dopustit se přitom skandálních výroků. V tomto duchu je možné lidovcům opravdu věřit, že tento moment hrál velmi důležitou roli.

Stejně tak jim bylo možné věřit i v roce 1997, kdy valná část KDU-ČSL byla opravdu pobouřena způsobem politiky v podání tehdejších populárních politiků Dlouhého, Kočárníka a Klause a nejasnostmi ve financování ODS. Jenže tehdy tam byl přítomen zcela jednoznačně i aspekt mocenský, byla připravena varianta dalšího vládnutí bez těchto podle názoru tehdejšího vedení KDU-ČSL zdiskreditovaných politiků.

Je tomu tak i v tomto případě? Premiér Gross jasně hovoří o tom, že chce vládnout i bez lidovců. KDU-ČSL tedy hodně zariskovala, zřejmě míří do opozice, kde se jí život moc nezamlouvá. Udělala tedy pro své principy vše přesto, že jí to vynese pouze ústrky? To je otázka. Odpůrci KDU-ČSL se ale ještě ptají jinak: Má předseda Miroslav Kalousek právo kázat o morálce a morální politice, když v jeho politickém profilu jsou také mnohá podezření?

Vždyť i jeho stranický rival Cyrila Svoboda kdysi rezignoval na post lídra opoziční tzv. čtyřkoalice, když mu jeho strana vnutila do stínové vlády Kalouska. Zdůvodnil to tím, že politický profil Kalouska neodpovídá duchu nové, nezkorumpované politiky, kterou chtěla čtyřkoalice hlásat. Narážel tím na roli Kalouska jako dlouholetého náměstka na ministerstvu obrany, kdy se vyskytlo několik podezření z korupce při zadávání zakázek, žádné se ale nepodařilo dostatečně prokázat. Cyril Svoboda ovšem argumentoval, že i to stačí pro otřesenou důvěru v konkrétního politiky. A Svoboda je nadále místopředsedou strany a paradoxně je nyní zastáncem vlády s Grossem v čele.

Druhým případem je taktéž Kalouskův bytový problém, kde není schopen úplně přesvědčivě vysvětlit, čím se zasloužila jeho žena o podnikání svého bratra, že Kalouskově rodině poskytl úvěr na stavbu domu a daroval jí luxusní pražský byt. Politik by měl tyto věci lépe vysvětlit, aby nemohlo vzniknout podezření, že podnikání jeho příbuzného mohlo nějak souviset s jeho politickou činností.

Třetím otazníkem je další privatizace velké státní firmy Telecom, tuto souvislost připomněl sám premiér, který se zjevně domnívá, že útok na něj může s privatizací souviset. Tím jakoby říkal, že lidovci rozbíjejí vládu právě kvůli této privatizaci. Když se jí podaří oddálit, může Telecom privatizovat následující vláda, do které se už chystají politikové ODS a taktéž KDU-ČSL. A ODS, jak známo, má už s privatizací Telecomu své zkušenosti, její vláda už Telecom jednou částečně privatizovala, mimochodem, když byla podezírána z existence tajemného švýcarského konta, mluvilo se hodně právě o privatizaci Telecomu.

Ale otázky by neměly směřovat jen k lidovcům, kteří koalici prozatím ukončili. Premiér Gross je především maximálně pragmatickým politikem, u něhož principy hrají až roli druhotnou. Jeho hlavní snahou je udržet se u moci, za jakou cenu, to ho zajímá až na místech dalších. Jeho politická kreativita je vysoká, proto je tak úspěšný. Bez mrknutí oka je schopen vyjít vstříc zcela rozdílným zájmových skupinám. Ukazuje se to i nyní. Jeho projektem bylo budování moderní levicové strany ve stylu Tonyho Blaira. Nyní se ovšem nezříká podpory radikálně levicové KSČM, která zřejmě jeho vládu podle rozhodnutí svého vrcholného orgánu podrží.

Oč jde tedy ve vládní krizi? Jsou to politické principy nebo cynické zájmy, které vedou kroky jejích aktérů? Na tuto otázku asi sami neodpoví a my se můžeme jen ptát a domnívat. Tak jsme to také teď udělali.