Důvěra Klausovi

Svým způsobem je to dobrá zpráva. Dlouhou dobu bylo první místo žebříčku důvěry vyhrazeno přeborníkovi v "nezadání si". Stanislav Gross je mistrem ne-názoru, mistrem vyhýbání se nějakému konkrétnějšímu vymezení. Velké a viditelné policejní akce, ale i velké a stejně viditelné policejní lapsy posledních týdnů mu na věrohodnosti nepřidaly. Pravda, před pár dny se nechal dotlačit k výroku o tom, že je ochoten kandidovat v budoucnosti na post předsedy sociální demokracie, jenže to se nemohlo v tomto průzkumu agentury CVVM ještě projevit.

Prezident Klaus naopak má názory, rád je prezentuje a vsadil výběrem témat, která veřejnosti předkládá na dobrou českou kartu. Před rokem, při volbě prezidenta, oznámil, že chce být prezidentem všech občanů a daří se mu to mediálně prosadit.

A tak, navzdory tomu, že prezidentská funkce neposkytuje zdánlivě tolik možností k ovlivňování politické scény jako funkce v exekutivě, se Václavu Klausovi (a jeho týmu) podařilo přesvědčit více než dvě třetiny dotázaných o tom, že je jistým garantem čehosi. Čeho ale?

Jeho předchůdci Václavu Havlovi, který se svého času též těšíval podstatné důvěře občanů, byla připisována jakási symbolická aureola. Bylť ikonou převratných událostí konce osmdesátých a začátku devadesátých let, zástupným symbolem odchodu jedné totalitní reality. Václav Klaus je v tomto ohledu též jistým symbolem. Totiž symbolem ekonomické strany oněch převratných událostí. Stál v rozhodujícím postavení u kupónové privatizace, u hospodářské transformace, u rozdělení Československa. Období, ve kterém Václav Klaus působil jak v exekutivních funkcích, tak jako předseda opozičně smluvní strany se vyznačuje neustálým oddalováním důležitých hospodářských reforem.

V těch letech se prodlužovalo trvání různých regulací a zajišťování (v podstatě neudržitelných a jaksi nadstandardních) sociálních jistot v podobě regulovaného nájemného, přerozdělování státních prostředků ve prospěch krachujících velkopodniků, sloučení státního rozpočtu s důchodovým účtem (což umožňovalo přelévání prostředků sem a tam za účelem dosahování tzv. "vyrovnaného" rozpočtu) a podobně. To mělo jistě přímý účinek na volební preference Klausovy strany, podobně jako to má v současnosti vliv na preference sociálních demokratů, kterým po skončení opoziční smlouvy zbyl v ruce Černý Petr reforem.

Technicky vzato je to brilantní tzv. politika, a okolnost, že tento pragmatický přístup nebere ohledy například i na tu veřejnost, která prezidentovi téměř sedmdesátiprocentně důvěřuje, tomu na brilantnosti neubírá.

Jinými slovy řečeno, vypadá to, jakoby Václav Klaus mistrně dokázal veřejnost přesvědčit, že je to právě on, kdo je jakýmsi garantem sociálních jistot. Byl jím v minulosti, kdy na úkor současnosti a budoucnosti hlásal ekonomický liberalismus a přitom budoval bankovní socialismus- a je jím, konec konců i dnes, kdy vyjadřuje své skeptické názory na fungování Evropské unie.

Dá se těžko odhadnout, kdo z obou polistopadových prezidentů je v té symbolické rovině, od níž se nejspíš odčítá i ona míra důvěryhodnosti, více vzdálen realitě, v níž žije občanstvo.

Před několika dny měl Václav Klaus přednášku na univerzitě v Pasově, kde vyjevil své výhrady proti společné evropské měně. Pronesl tam - mimo jiné - i toto (cituji podle pondělní MfD): "Sjednocení měny v Evropě je trojský kůň pro harmonizaci hospodářských, politických a právních předpisů, politiky a legislativy v rámci EU. Každý budoucí problém eurozóny se dá vyložit jako důsledek nedostatečné harmonizace a povede k nové vlně vleklé harmonizace". Konec citátu.

Přiznám se bez mučení, že některé pasáže projevů bývalého prezidenta Václava Havla mi daly poměrně dost zabrat, ale troufal jsem si jim jakž takž porozumět.

Na toho současného už nestačím. Nicméně - až tak velkou důvěru to ve mně nevzbuzuje.