Důsledky zabití šajcha Jasína

Jasínova smrt názorně ukázala, jak hluboce je tato dichotomie vrostlá do veškerých diplomatických aktivit spojených s Blízkým východem. Ponechme stranou už zmíněnou a předvídatelně ostrou reakci arabského světa a zaměřme se na duo Spojené státy - Evropská unie. Okamžitou reakcí Washingtonu byla výzva ke zdrženlivosti, adresovaná rovnou měrou Izraeli i Palestincům. Doprovázel ji ovšem poukaz na Jasínovo renomé teroristy. Reakce Evropské unie byla o poznání rezolutnější: Z Bruselu zaznělo ostré NE cílenému zabíjení palestinských radikálů.

Hledat v postoji Evropské unie pochopení pro Jasínovy metody prosazovaní palestinských zájmů by určitě bylo chybou. Stejnou chybou by bylo interpretovat jako "protiizraelské" čtvrteční stanovisko ministrů zahraničí Evropské unie, podle něhož unie neuzná jednostrannou změnu hranic izraelského státu, pokud by se měly lišit od hranic po blízkovýchodní válce z roku 1967. Jinými slovy Evropská unie odmítá faktickou změnu hranic, ke které dochází v neprospěch Palestinců při budování takzvané bezpečnostní bariéry. Bariérou, která vyrůstá kolem západního břehu Jordánu, se Izrael chce chránit před pronikáním palestinských teroristů. Z postoje Evropské unie je zřetelně cítit varování, že účel nesvětí prostředky. Přesně tentýž důvod ale vedl Spojené státy, aby - jako v minulosti při podobných příležitostech už mnohokrát - zablokovaly ve čtvrtek v Radě bezpečnosti OSN přijetí rezoluce odsuzující Izrael za Jasínovo zabití. Přijetí rezoluci prosazovaly arabské státy zastoupené v radě Alžírskem. Neuspěly z prostého důvodu: Bylo pro ně nepřijatelné, aby tatáž rezoluce obsahovala také odsouzení Hamasu za sebevražedné teroristické útoky páchané na území Izraele.

Vyčítat blízkovýchodní politice Spojených států a Evropské unie určitou jednostrannost je určitě možné a nebylo by to nic nového. Jednostranněji orientovaný pohled a lehce odlišné priority ale nejsou totéž, co otevřené sympatie k jedné ze stran izraelsko-palestinského konfliktu. Obvinění tohoto typu, která se vyrojila i tentokrát po Jasínově zabití, ale úspěšně zakrývají mnohem hlubší a vážnější problém. Tím je chybějící koordinace blízkovýchodní politiky mezi Spojenými státy a Evropou.

Nadějným vykročením tímto směrem byla takzvaná "cestovní mapa". Tento blízkovýchodní mírový plán, který nese pečeť kvarteta Spojené státy, Evropské unie, OSN a Rusko, se ale bohužel nakonec ukázal jako krok do prázdna. Plán záhy ztroskotal, a to nejen kvůli zjevné neochotě Izraele a Palestinců přijmout bezvýhradně všechny požadavky, které na ně tato iniciativa kladla. Plán selhal stejnou měrou také proto, že při prvních vážnějších problémech nedokázali jeho tvůrci soustředěným úsilím přimět obě strany k hledaní funkčních východisek.

Zabití šajcha Jasína je pouze posledním a velmi viditelným důkazem toho, jakým směrem se izraelsko-palestinské soužití ponechané svému osudu může ubírat. Útoky palestinských extrémistů a rostoucí popularita hnutí Hamas ukazují, že se palestinská populace čím dál více radikalizuje. Akce izraelské vlády přitom tento trend jenom posilují jednostranná řešení, ať už jde o bezpečnostní bariéru, uvažované stažení z pásma Gazy či návrat k politice cílených likvidací špiček palestinských radikálních organizací.

Pro Spojené státy a Evropu by zabití šajcha Jasína mělo být především velmi důrazným varováním: Po válce v Iráku od nich Blízký východ a zejména izraelsko-palestinské soužití vyžaduje mnohem více pozornosti, než kdykoli předtím v uplynulých zhruba 10 letech. Zjevná bezradnost a pasivita hlavních aktérů blízkovýchodního mírového procesu je pro region mnohem větším nebezpečím, než důsledky chladnokrevné likvidace vůdce národního odporu a teroristy v jedné osobě.