Dukův symbolický ústupek

24. květen 2010

Kolik jsme za posledních dvacet let prožívali témat téměř půlících národ? Když nepočítáme skutečně zásadní věc jakou bylo rozdělení federace, anebo naopak podružných typu kdo má sestavovat národní fotbalový či hokejový tým, pak už se asi mnoha dalších příkladů nedobereme. Snad jen s výjimkou otázky vlastnictví hradčanské katedrály, k níž měl – aspoň svého času – potřebu vyjadřovat se skoro každý.

Ačkoliv šlo o problém spíše symbolický a co do jeho právní stránky ne zcela zřetelný a měly v něm roli různé historické nánosy. A ti, kdo si dokázali zachovat aspoň nějaký odstup, dost možná ani přesně nechápali, proč je vlastně spor mezi katolickou církví a státem o Svatovítský chrám tak vyhrocený. Snad to šlo vysvětlit jen tím, že stejně jako o katedrále není rozhodnuto ani o mnohem zásadnější otázce církevního majetku a tedy vlastně o budoucnosti soužití správy světské a duchovní. V některých okamžicích byl ovšem spor doslova nebitý emocemi a to kupodivu spíše ze strany zastánců názoru, že katedrála patří „veškerému lidu“, což je ovšem pojem přinejmenším vágní, neboť jej zavedla komunistická moc, která ostatně právě ve jménu tohoto termínu katedrálu roku 1954 katolické církvi odebrala. Že komunisté mimo jiné hovořili o symbolu české státnosti bylo vcelku paradoxní, neboť původně byla katedrála s celým hradčanským komplexem sídlem symbiózy moci feudální a církevní, tedy leninisty totálně odmítané, zatím co novodobou vážnost zase dodávala kapitalistická prvá republika, komunisty nenáviděná ještě víc, neboť velmi nedávná. Průměrní Češi chápali většinou Hradčany jaksi pohromadě a samotnou katedrálu od sídla českých králů – ve kterém ovšem po staletí žádné korunované hlavy ve skutečnosti nepobývaly – si dokázal odmyslet jen málokdo. A proto byla značná část veřejnosti hned prvními náznaky sporu o faktické vlastnictví celkem zaskočena. Nicméně, jak už bylo řečeno, činila si na problém zanedlouho vlastní názor. Přičemž - jak rovněž řečeno - tu byla hlavně ona nevyřešená a rovněž společností diskutovaná otázka vypořádání se státu s církvemi, jejichž rozsáhlý majetek byl znárodněn tak jako katedrála. A samozřejmě, podstatný byl a stále ještě v nevyřešeném problému také je vlažný vztah Čechů speciálně ke katolické církvi coby protireformační a s třistaletou rakouskou nadvládou a tedy dobou „temna“ spojovanou, čehož pak důkladně využili ve svém protikřesťanském tažení komunisté.


Člověk se – a nešlo zdaleka jen o katedrálu – v devadesátých letech zhusta divil, kolik nechuti ke katolické zdecimované církvi zůstalo a jak malá ochota tu byla vracet veškerý vyvlastněný majetek. Ze samotné katedrály se pak stalo citlivé politikum a předmět nekončícího sporu u veškerých možných soudů. Nedávno doslouživší primas český Miroslav Vlk jej nemohl chápat jinak než věc symbolickou a politikové převážně rovněž tak. Snad v domnění, že kdyby ustoupili, byly by tím otevřeny dveře ke konečnému majetkovému vyrovnání, ke kterému se široké veřejnosti nechtělo a šlo tudíž o věc na níž mohou ztrácet podporu. Čím déle se dohadování o katedrálu táhlo, tím méně pak zbývalo příslovečného manévrovacího prostoru – ani arcibiskup, ani politické strany, především levicové, ale nejen ony, neměly kam couvat. S příchodem nového primase českého, jímž se letos stal Dominik Duka, se ovšem situace změnit mohla. Duka, známý mimo jiné dobrými vztahy s prezidentem, jehož kancelář ve při figurovala, nebyl tak svázán s vleklou kauzou a obecně se očekávalo, že bude hledat cestu k nějakému řešení. Samozřejmě opět k onomu zásadnímu, totiž ve věci restitucí. Že se nyní s hradní kanceláří, respektive s Václavem Klausem o katedrále dohodl a Metropolitní kapitula chrámu svatého Víta i Kolegiátní kapitula všech svatých na Pražském hradě stahuje stížnosti kvůli vlastnictví katedrály u Ústavnímu soudu a rýsuje se společné spravování chrámu, lze chápat jako úvod k onomu obecnému majetkovému vyrovnání. Na prvý pohled je to rozumné i když zároveň nelze nevidět, že jde o Dukův mírný ústupek. Zřejmě pragmatičtěji uvažující arcibiskup nahlédl, že pokud má dojít k nějakému pohybu v zamrzlém sporu, nic jiného zřejmě nezbývá. Doufat, že se česká politická realita v dohledné době změní natolik, aby církev dosáhla původních restitučních cílů, je podle všeho málo reálné a v současné ekonomické krizi to už očekávat nelze skoro vůbec.


Úkrok zpět pokud jde o katedrálu přitom Duku příliš nestojí, jen si tak vytváří určité předpolí pro budoucí vztahy se státem, bez ohledu na to, kdo ho bude reprezentovat . Navenek se prakticky nic nezmění, chrám Svatého Víta bude dál turisty vyhledávanou atrakcí a symbolickým místem. Osmnáct let trvající dohadování, které je pro běžného občana vlastně podružné, snad bude ukončeno a může nastat chvíle, aby církve, z nichž je katolická samozřejmě nejsilnější, mohly se státem někdy dojít k nějakému narovnání. I když to ovšem jistě nebude záhy a Dominik Duka, bude-li u toho, těžko může výrazněji couvat. Nicméně nyní gesto vstřícnosti učinil a politikové to budou muset vzít na vědomí. Přestože možná ne ti, kteří budou tvořit vládu v příštích čtyřech letech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


Spustit audio