Druhá vláda - druhý krok k předčasným volbám?

Skoro tři měsíce trvalo její sestavování, respektive jednání o ní. A přesto - nemá v Poslanecké sněmovně zaručenu podporu. Proč vlastně vznikla?

Na tuto otázku s rozpaky hledí všichni, kteří politické dění už nějaký čas s větším či menším údivem pozorují. Od voleb už uplývá sedmý měsíc a Mirek Topolánek, jinak též vítěz těchto voleb, je teprve u druhého pokusu. A ještě nejspíš odsouzeného k dalšímu nezdaru. Na rozdíl od svého prvního pokusu stihl si ještě notně zkomplikovat svůj politický i osobní život. Vlivní politikové jeho strany čekají jeho pád, byť otevřeně vystoupit proti němu si zatím netroufají.

Není divu, když Topolánek bez hlesnutí předal koaličním partnerům důležitá ministerstva a tvůrce ekonomického a reformního programu Vlastimila Tlustého nejen z vlády eliminoval, ale bez bližšího vysvětlení ho charakterizoval jako ministra, který selhal. Bez mrknutí oka kývnul na vstup Karla Schwarzenberga do vlády, přes velmi tuhý odpor dlouholetého stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila.

Ať už tyto kroky mají či nemají věcný podtext, je cítit, že ve straně Topolánek ztratil půdu pod nohama, a to způsobem, který uměl zlikvidovat nejednoho, byť volebně úspěšného lídra politické strany.

Ale zpět k otázce, proč vláda vznikla, kterou můžeme modifikovat do otázky, pro koho vlastně tato vládní sestava vznikla? Věc se totiž má tak - v koalici je vždy nutné dělat ústupky, o tom nikdo nepochybuje. Jak to že ale tyto ústupky byly takto drastické? Vždyť koaliční partneři v této Topolánkově vládě dostali o mnoho více, než v původní trojkoaliční sestavě z před půl roku. Právě oni totiž mohou být nejspokojenější. KDU-ČSL a strana Zelených, dvě politické strany, které mají ve vládě vliv výrazně nad rámec svého volebního výsledku. Přitom jde o dvě politické strany, z nichž jedna se ocitla na prahu totální krize, ze které ji zatím ještě nevzpamatovala ani volba nového předsedy, a druhá, která zjevně ještě stále nemůže zcela uvěřit, že se opravdu v červnu minulého roku dostala do Poslanecké sněmovny. Jak je možné, že právě takové formace mohou být nejspokojenější se současnou vládou? I na tuto otázku s velkým údivem hledí pozorovatelé a s nimi nově i mnozí členové ODS a také prezident republiky.

Ale hlavně - ústupky by se daly pochopit, jak řečeno. Jenže, ani tato, trochu drasticky sestavená a trochu zcela zplácaná vláda, nemá zajištěnu podporu. K čemu tedy ústupky, když stejně podpora není? Nebylo by snad logičtější, kdyby ústupky ODS byly směrovány méně ke koaličním partnerům, kteří mohou být rádi, že jsou rádi, ale spíše k tomu, kdo by tuto vládu měl podpořit, či tolerovat, tedy k ČSSD? K jejím námitkám a k jejím podmínkám a k jejím kritikám je však trojkoalice a konkrétně její lídr Topolánek zcela imunní. O jedné z mnoha námitek ČSSD například otevřeně prohlásil, že je mu to jedno. Na tiskové konferenci po jmenování vládě na dotaz novináře, zda-li nejedná nediplomaticky, když žádá po ČSSD toleranci a na druhé straně dopředu pochybuje o zdaru takových jednání, odsekl, že nediplomaticky spíše jedná předseda ČSSD Paroubek, když dopředu říká, že vládu nepodpoří.

Jenže o podporu či toleranci vlády nežádá Paroubek Topolánka, ale naopak. Jaký tedy z toho všeho vyplývá závěr? Mohou být dva. První z nich, dlouho promílaný je, že předseda ODS a premiér Topolánek už má domluvenu podporu u těch tzv. konstruktivních, či přeběhlých poslancích ČSSD, jak jsou nazýváni dle úhlu pohledu ti, kteří by snad proti vůli strany podpořili vládu. Je to jistě možnost reálná a pro životnost vlády odpovídající. Jenže jak by pak taková vláda vládla?

Konstruktivní poslanci, a víme zatím jen o poslanci Melčákovi, totiž v souladu se svým duchovním otcem Milošem Zemanem, dávají najevo, že tolerance by znamenala nic jiného než jen toleranci, totiž žádnou podporu pro vládní kroky. A přímo v koaliční smlouvě je zakotveno, že pokud vláda neprosadí program, skončí. Za této konstelace to může udělat rovnou.

A nebo je tu jediné vysvětlení, proč se Topolánek chová, jak se chová, ke kterému tento komentář směřuje. Pokud totiž dává najevo, že ho moc nezajímá, jaké je mínění jeho strany, jaké je mínění prezidenta, nezajímá ho moc složení vlády a ani její reformní program, když z ní odstranil hlavního reformátora své strany, ale hlavně - nezajímá ho vůbec, zda-li ho ČSSD podpoří či nikoliv, pak je zřejmé, že je mu v zásadě jedno, že jeho druhý pokus bude také marný, jako jeho předchozí.

A teď tedy to vysvětlení - politikové ODS se vždy shodovali v tom, že řešením současné situace jsou předčasné volby. V tom se shodují i s většinou občanů. Je to sice bláhová naděje, volby dopadnou v zásadě stejně a i kdyby se většina o jednoho nebo dva poslance převážila na tu či onu stranu, stejně by země neměla stabilní vládu, ale budiž. Nějaké řešení to přece jen je. A po všem ústavním inženýrství začalo být jasné, že k těmto volbám je možná dobrat se jen podle stávající Ústavy, tedy využitím tří ústavních pokusů o sestavení vlády.

To je ostatně opravdu jediná legitimní cesta a pokud by takto chtěla politická reprezentace k předčasným volbám dospět, dalo by se jí vyčítat jen to, že to trvá příliš dlouho. Za zdržení nemůže jen Topolánek, i když jako na vítězi voleb na něm leží odpovědnost největší. Může za něj i prezident republiky a předseda ČSSD.

Po zvážení všech nelogičností, kterých se Mirek Topolánek na své cestě za svou druhou vládou dopustil a dopouští, je možné jen jedno vysvětlení. Druhá Topolánkova vlády má být jen dalším krokem na ústavní cestě za předčasnými volbami. Je to jeho signál, že přestal mít strach ze třetího pokusu a že se mu pokusí obratnými tahy asi za pomoci plejády nepřijatelných osobností zabránit. Je to signál, že věří, že za pomoci trojkoalice se mu podaří převolit vedení sněmovny tak, aby i třetí premiér, kterého navrhuje její předseda, byl neúspěšný.

A pak už by nic nebránilo předčasným volbám. Mirek Topolánek jistě nic takového nepřizná, jde jen o spekulaci, i když z nitra ODS bylo už dříve o takové možnosti slyšet. Jenže - jestli tato spekulace není pravdivá, tak co pak pravdivé je? Pak můžeme jen doufat, že druhý premiér bez důvěry má ve svém rukávu nějakou hodně nečekané, ale o to pádnější, eso. Uvidíme, kdy ho vynese a proč ho nevynesl už dříve.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .