Drážďany

Předseda německé vlády včera v Drážďanech řekl, že se nesmí zapomenout na tisíce nevinných obětí, ale ani na nacistické zločiny. Neonacisté si ovšem připomínají pouze drážďanské oběti a předseda extrémně pravicové NPD má za to, že by se Velká Británie měla za Drážďany oficiálně omluvit. Pokus neonacistů dodatečně morálně vyhrát prohranou válku je samozřejmě směšný. Ani diskuse vojenských expertů a historiků, zda bylo bombardování německých měst nezbytné, nic nemění na tom, že se jednalo o důsledek, nikoli příčinu celé tragédie. Osud Drážďan by nestál na rozhodnutí spojeneckých generálů, kteří vybírali cíl, kdyby předtím Hitler nerozpoutal válku. A Hitler by nerozpoutal válku, kdyby pro něj předtím Němci nehlasovali ve volbách a kdyby se posléze nezačali cítit a chovat jako nadlidé.

V Drážďanech se už z nadlidí opět stali lidé, i když za cenu, která i některým pilotům bombardérů přišla přehnaně vysoká. Příběhy říší a režimů, vznikajících na nesplnitelných slibech vůdců, jsou si podobné. Lidé, kteří se nechají zmanipulovat nějakou ideologií, se vzpamatují až ve chvíli, kdy už je pozdě. Němci v závěru druhé světové války umírali buďto proto, že hloupě věřili Hitlerovi, anebo proto že se ho báli víc než bomb s fosforem. Pokud je z Drážďan nějaké poučení, pak pouze to, že není moudré volit lidi, kteří velkohubě nabízejí jednoduchá a definitivní řešení. Moudrá volba učiní diskusi o účelnosti bombardování bezpředmětnou.