Dramatický příběh van Goghových slunečnic

Anglický deník Daily Telegraph nám připomíná, že taková přehlídka se bohužel uspořádat nedá.

Na nejstarším obraze z této série jsou tři slunečnice v zeleném kameninovém hrnku před zářivě tyrkysovou zdí, ale toto dílo je v soukromých rukou a nebylo vystaveno od roku 1948. Na další variaci bylo šest slunečnic na sytě modrém pozadí, ale obraz byl zničen za druhé světové války při bombardování Japonska.

Amsterodamskému muzeu van Gogha patří dík za zapůjčení jeho nádherných slunečnic do londýnské Národní galerie, kde nyní visí v sousedství téměř totožné starší verze. Je to asi nejoblíbenější obraz sbírky na Trafalgarském náměstí, soudě alespoň podle výročních statistik prodeje pohlednic s výtvarnými reprodukcemi. Když se zadíváte na oba obrazy najednou, můžete si zahrát známou hru na hledání rozdílu mezi dvěma výjevy.

Vincent van Gogh začal malovat slunečnice jednoho srpnového rána roku 1888, když bydlel ve žlutém domě v Arles. Mistral byl tak silný, že musel pracovat uvnitř, kde se soustředil na kříšení staré, ale vytrvalé holandské tradice květinových zátiší. Když větrný víkend končil, byl Vincent ještě plný elánu – v té době psal svému bratru Theovi, že maloval s chutí Marseillana pojídajícího bouillabaissu. Na stejné téma vznikly čtyři obrazy, které vyvrcholily zářivou zlatou a žlutou symfonií, která je od roku 1924 ve sbírkách londýnské Národní galerie.

Van Gogh maloval slunečnice částečně z čisté radosti a částečně, aby uctil malíře Paula Gauguina, kterého pozval, aby s ním sdílel příbytek, kterému říkal jižní ateliér. Dvě zátiší se slunečnicemi – jeden je nyní v Londýně a druhý v Mnichově – pověsil ve skromné ložnici, kterou vyhradil Gauguinovi. Ten se k němu připojil v říjnu roku 1888.

Smysl Vincentova počínání byl jasný – právě tak, jako se slunečnice obrací za sluncem, se měl van Gogh nechat vést Gauguinem. Příběh setkání obou malířů v Arles skončil špatně, protože se tam střetly dvě silné osobnosti. Příští rok v lednu si nešťastný van Gogh znetvořil levé ucho, ale vytvořil tři další verze slunečnic včetně dvou, které mají žluté pozadí. Jedna z nich je nyní ve sbírce van Goghova muzea v Amsterodamu.

Logo|foto:Český rozhlas

Její srovnání s obrazem v londýnské Národní galerii je velice zajímavé. Na první pohled jsou úplně stejné – obě mají patnáct květů, ohnivě žluté pozadí a jsou ve stejném kameninovém hrnku. Ale čím déle se na ně díváte, tím více si všímáte jemných rozdílů.

Na prvním obraze je na lesklém hrnku bílá kaňka, v níž se odráží světlo, ale tento detail na pozdějším výjevu chybí. Modré čáry ohraničující okraj stolu jsou najednou narudle okrové. Pozadí plátna z roku 1889 je o poznání tmavší, má zřetelnější stínování a ve srovnání s obrazem z roku 1888 zmizel stříbřitý lesk.

Na zdánlivé kopii své slunečnice použil Van Gogh úplně nové barvy – vlevo je tmavě červená a vpravo bleděmodrá. Ve středech několika střapatých květů se objevuje jasnější zeleň. Starší van Goghův podpis je kromě toho vyveden ultramarínem, a novější má mámivě bledě žlutou barvu.

Na pozadí pozdějšího plátna si všimneme zřetelnější spleti tahů štětce, takže máme dojem, že van Gogh pracoval rychleji a jaksi hruběji – možná proto, že tentokrát nemaloval podle skutečnosti. Dá se říci, že druhý obraz je více stylizovaný, plošší a pravděpodobně už tolik nešlo o přesné zachycení podoby květin.

Slunečnice jsou jakoby zralejší a některé z nich se už chystají odkvést, takže je na nich patrný jemný dotek rozkladu. Pokud starší obraz se svými křehčími detaily a zářivějším jasem vyvolává představu časného letního rána, pak jsme s mladším obrazem uprostřed letního odpoledne.

Je amsterodamské plátno pouhá kopie? Van Gogh ji daleko pravděpodobněji považoval za variaci. Malíř věděl, že se svými slunečnicemi vytvořil něco silného – je to motiv, kterým se zapsal do dějin moderního umění. Když ho Gauguin v dopise požádal o kopii plátna se žlutým pozadím, které viselo v jeho ložnici v Arles, van Gogh mu odepsal slovy, která svědčila o tom, že si je jasně vědom významu svého obrazu:

„Myslím, – že sis nevybral špatně – Georges Jannin má pivoňku, Ernest Quost sléz, a já jsem si ze všech ostatních vybral slunečnici.“ Pisatel měl na mysli své dva současníky, kterým dobyly uznání obrazy určitých květin. Jeho slova se ukázala jako prorocká – když dnes řekneme slunečnice, napadne nás dříve než kterýkoli jiný malíř právě Vincent van Gogh.

Londýnská Národní galerie zve na svou novou výstavu, do níž zahrnula i výsledky nedávného podrobného průzkumu dvou verzí van Goghových slunečnic, takže si technicky založení návštěvníci budou po libosti užívat s rentgenovými obrazy obou pláten. Ostatní se mohou v mdlém londýnském předjaří slunit v jasných a dravých barvách Vincenta van Gogha.

Zpracováno ze zahraničního tisku.