Dozorci umlátili vězně v korekci, v protokolu uvedli, že se oběsil. Vrahy vedl dozorce Černá Máry

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Silvestr roku 1968 u Lukšíčků, zleva: Jindřich (Vlk) Valenta, Oldřich (Hoby) Rottenborn, František (Stopař) Bobek, Jiří (Rys) Lukšíček, Jiří (Grizlly) Oktábec

Věznění skauti vytvořili v 50. letech v komunistických lágrech rozsáhlou záchrannou síť kamarádů vzájemně si kryjících záda. Například na lágru Nikolaj, když bachaři některé z nich pronásledovali, ostatní začali na protest melodicky brumlat, na nástupu už zpíval celý lágr. Dozorci běsnili, vězně rozpustili a hned zase svolali do nového útvaru, tábor se ale opět rozezpíval. 

Tak si vězni úspěšně vynucovali ústupky. Ne vždy se to podařilo. Vězně Vladimíra Požára dozorci umlátili v izolaci.

I letos organizujeme Běh pro Paměť národa! Ale tak, aby na nás covid-19 nemohl. Poběžíme o víkendu od 20. - 23. května 2021, jednotlivě anebo s rodinou, na tratích, které budou připraveny ve vybraných městech ČR. Anebo si místo zvolte sami, kdekoliv. Všichni, kteří se vydají na trať, přispějí na další natáčení vzpomínek pro Příběhy 20. století. Vše najdete na www.behpropametnaroda.cz, kde se, prosíme, registrujte. Děkujeme. Sportu zdar!

Skauta Jiřího Lukšíčka poslal soudce Vojtěch Rudý přezdívaný Rudý Vojtěch v roce 1955 na šest let do vězení. První lágr, který ho čekal, byl tzv. Ústřeďák – Déčko nazývaný tábor „Bratrství“. Hned za branou se k Lukšíčkovi nenápadně přichomýtl vězeň a zeptal se: „Tak co? Za co tady jsi?“ Lukšíček odpověděl: „Ale, za velezradu.“ „Jo?! A cos provedl?“ „Za skauting,“ odpověděl Lukšíček, načež vězeň se zaradoval: „Tak vítej, bráško! Pojď se mnou, všechno ti ukážeme,“ instruoval Lukšíčka.

Jiří (Rys) Lukšíček (vpravo) a Jiří (Grizzly) Oktábec při přípravách na neoficiální skautský tábor, květen 1967

Podobná svědectví o tom, jak si skauti v lágrech pomáhali, mají i desítky dalších např. Stránský alias Jíra, Navrátil, Färber alias Hurvínek, Zahrádka, Zelený alias Káďa, jejichž příběhy uchovává Paměť národa. Přezdívky skauti dávali i bachařům. Jiří Lukšíček alias Rys vzpomíná na dozorce s přezdívkami: Kobylí hlava, Sputnik, Korejec, Klika, Frajer. Nejhrůznější vzpomínku má na Černou Máry. Lukšíček popisuje do detailu vraždu jednoho statečného a vzdorovitého spoluvězně.

Vězněnému silákovi bouchly saze

V květnu 1957 na lágru Rovnost v jedné vězeňské světnici se odehrálo toto: Jeden ze šesti přítomných politických vězňů, statný horník, agent-chodec, někdejší voják cizinecké legie, táta od dvou dětí Vladimír Požár, odsouzený na 20 let, horečně sepisoval dopis pro svoji ženu. Měsíce se neviděli. Tento dopis znamenal něco víc. Vladimírovi se ostatní vězni složili, aby mohl poslat domů i nějaké peníze.

Vladimír Požár

Jednou za čas, podle chování vězně, mohli poslat domů dopis i s penězi, tedy s vězeňskými poukázkami v hodnotě třeba 500 korun. Vězeň musel hodně šetřit, uskrovňovat se v lágrové kantýně – méně kávy, čaje, cigaret a konzerv. Vladimír Požár tedy mohl konečně domů něco poslat a všichni jeho kamarádi z lágru mu přidali ze svého. Byl šťastný a vděčný. Jen musel stihnout odevzdat dopis s poukázkami před nástupem na šichtu, předat ho bachaři konajícímu službu. Ten den ji měl obávaný sadista, kterému vězni přezdívali Černá Máry.

Dozorce vstoupil do místnosti. Vězni se postavili do pozoru, velitel světnice podával hlášení. Vladimír Požár zůstal sedět, horečně dopisoval dopis. Černá Máry zařval: „Ty hajzle! Jak to, že se nepostavíš do pozoru, když vejde velitel?!“ Požár odpověděl, že podle vězeňského řádu při psaní dopisu nemusí vězeň do pozoru ani při příchodu dozorčí služby. A že právě dopis dopsal, zde je. Černá Máry mu vytrhl obálku a roztrhal ji na kousky i s penězi, tedy táborovými poukázkami, které správa lágru měla jeho manželce předat ve formě peněz.

Vladimíru Požárovi bouchly saze. Popadl dozorce a prohodil ho zavřenými dveřmi. Otřesený bachař se zmátořil a utekl. Požár řekl vězňům – popisuje Jiří Lukšíček: „Rychle pryč, kluci, tady to teď nebude hezké.“ Vězni utekli do vedlejší světnice a sledovali, co se bude dít. Během pár minut na Požára vtrhlo pět chlapů. Někdejší voják cizinecké legie chňapl po lavici a oháněl se s ní na obranu. Pak tam přiběhla další kavalkáda dozorců ze strážních věží. Jeden z nich na něj pustil rozzuřeného vlčáka. Vězni, co se shromáždili kolem baráku, popsali, že pes vyletěl proskleným oknem. Pak na Požára vojáci naskákali.

Hlášenka ke kázeňskému řízení Jiřího Lukšíčka (ze spisu v Národním archivu)

Po dlouhých minutách ho vyvlekli zkrvaveného a zavřeli do korekce – díry. Vězeň zde býval svlečen do trenek, dostal jen tenkou deku. Druhý den ráno, 18. května 1957, se na lágru rozhostil nebývalý šrumec, dozorci vězňům oznámili, že se pětatřicetiletý Vladimír Požár oběsil přímo na trestní izolační cele. Vězni věděli, že to není možné. Neměl na čem.

Odsouzený prý visel na nějakém předmětu

Manželka požádala o vydání těla, aby svého manžela pohřbila. Náčelník 2. oddělení nadporučík Seidl ze správy táboru její žádost zamítl. Jak probíhalo vyšetřování údajné sebevraždy?

Jiří Lukšíček

Dozorci se domluvili mezi sebou a vypověděli, že vězeň byl pokárán za nedbalé ustrojení, na to prý měl vězeň drzé poznámky a byl odveden k veliteli, který mu sdělil trest korekce pět dní. Vězeň dál pokračoval v hanobení lidově-demokratického zřízení a lehl si na zem, a že nikam nepůjde. Byl odvlečen do korekce. Cituji ze zápisu z vyšetřování: „Službu konající příslušník po nahlédnutí do cely zjistil, že odsouzený Požár visí na nějakém předmětu pod oknem cely. Odsouzený Požár svlékl své spodky a košili, které smotal a svázal, přičemž zajistil umotané konce kratší černou tkaničkou od bot. Mimo toho roztrhl košili a z jedné části upletl dokonalé škrtidlo (smyčku), které uvázal k samotným spodkům a košili. Takto připravený prostředek protáhl mezi železné příčky v mřížích… Je tím prokázáno, že šlo o sebevraždu oběšením v poloze stojící, aniž by bylo použito nějakého stupátka.“

Řval „tady“ místo povinného „zde“ a šel za to do korekce

I Jiří Lukšíček zažil nejednou korekci. V jeho vězeňském spise se zachovalo osm tzv. hlášenek, nahlášení ke kázeňskému trestu. Například skaut Lukšíček opakovaně přiváděl k záchvatu vzteku dozorce konající službu, když na nástupu místo povinného zvolání „Zde!“ zatvrzele odpovídal „Tady!“. Za to vyfasoval pět dní korekce. Do izolace putoval za to, že nesmekl, když procházel kolem bachaře. Dozorce ho zastavil a nakázal mu uklonit se a smeknout, na to Lukšíček zamumlal: „To je ale ponižování.“ Jindy ho dozorčí služba načapala ležet na lůžku a spát během vězeňského volna. Jednou ho dozorce chytil ve vedlejším baráku po večerce. Když se vyptával, co tu chce, Lukšíček podle zápisu odvětil, že tu koná službu a jmenuje se Jakeš. Jeho fígl ovšem bachař prokoukl a šoupl ho do korekce.

Asi šest hodin dlouhou nahrávku vzpomínek skauta a někdejšího politického vězně Jiřího Lukšíčka zaznamenali redaktoři Paměti národa. Tento unikátní projekt vznikl takřka před dvaceti lety mezi několika novináři a historiky. Nyní už databáze obsahuje přes deset tisíc výpovědí a patří k největším oralhistory sbírkám na světě. Paměť národa je financována především z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Zde. Moc děkujeme.

autoři: Martin Netočný , Mikuláš Kroupa
Spustit audio