Dostane nová polská vláda důvěru?
Ve čtvrtek 10. listopadu bude polský Sejm hlasovat o důvěře vládě, kterou 31. října jmenoval odstupující prezident Alexandr Kwaśniewski. Kdyby člověk vycházel z řady komentářů v polských médiích, musel by si myslet, že po nedávných parlamentních a prezidentských volbách spěje Polsko ke katastrofě a že jeho novou reprezentaci tvoří zpátečníci a populisté.
Například renomovaný týdeník politika přinesl na obálce velký portrét vůdce strany Sebeobrana Andreje Leppera s velkým titulkem Třetí dvojče. Naráží tím samozřejmě na dvojčata Lecha a Jaroslava Kaczynské, z nichž jeden je novým polským prezidentem a druhého, Jaroslava, média obviňují, že chce řídit vládu "ze zadního sedadla".
Nutno ovšem říci, že Kaczyńští nejsou ani temní reakcionáři, ani populisté, a čtvrtá Polská republika, kterou chtějí vybudovat, nemá být žádným skansenem temných sil. Naopak: program, se kterým vyhráli volby, vybízel k očištění Polska od sítě korupčních vazeb, které nejsou nikterak chimérické, nýbrž až bolestně skutečné. Dostatečně je prokázaly výslechy zvláštních parlamentních komisí, zabývajících se obrovskými aférami posledních dvou nebo tří let.
Jenže polská média bratry Kaczyńské ani jejich stranu Právo a spravedlnost nemilují, ba právě naopak. Občas sice někdo naznačí, že někteří novináři tvoří součást oné korupční sítě, ale myslím, že příčina nelásky médií ke Kaczyńským je jiná. Nejsou totiž liberálové, zatímco média ve většině liberální jsou. Kaczyńští jsou konzervativci velmi zhruba té podoby, jakou má bavorské Křesťansko-sociální strana, tedy politici, kteří na evropské scéně celkem běžně fungují. Vláda, kterou sestavil Kazimierz Marcinkowicz, však nijak zvlášť konzervativní není, také je v ní jen asi polovina členů vítězné strany Právo a spravedlnost, zatímco ostatní ministři mají různé politické náklonnosti.
Když se podíváme na složení nového polského parlamentu, těžko nám může uniknout, že v něm mají téměř dvoutřetinovou většinu poslanci stran, jejichž politické programy jsou do jisté míry slučitelné s programem Práva a spravedlnosti. Polští lidovci a populistická Sebeobrana jsou strany polského venkova, a ještě přesněji chudého venkova, Liga polských rodin se zase nejvíc odvolává na polské katolické tradice. Sebeobrana i Liga polských rodin jsou strany ostře antiliberální a protievropské. Přesto mají poslanci těchto tří stran mnohé důvody zvednout pro novou vládu ruku - přinejmenším proto, že by případné nové volby nijak zásadně nezměnily rozložení politických sil.
Z tohoto hlediska je dost nepochopitelný postoj druhé nejsilnější strany, Občanské platformy. Platforma dlouho vyjednávala o koalici s Právem a spravedlností, ale pak se náhle rozhodla, že do vlády nevstoupí a menšinovou vládu nepodpoří. Jedním dechem však politikům Práva a spravedlnosti vyčítá, že hodlají svou menšinovou vládu opřít o hlasy populistů. Problém ale je, že Občanská platforma alternativní vládu nabídnout nemůže, neboť konzervativní populistické strany s ní nechtějí mít nic společného, a sama má ve čtyřistašedesátičlenné sněmovně pouze sto třiatřicet poslanců. Politici vítězného PiSu, tedy Práva a spravedlnosti, jí nabízeli polovinu ministrů ve vládě, ale jeden z představitelů Platformy složitě vysvětlil, že má-li PiS převahu v Sejmu, měla by být vyvážena většinou Platformy ve vládě. Těžko se divit, že vítěz voleb na takovou zbrusu novou politickou teorii nepřistoupil.
Dostane-li vláda ve čtvrtek od sněmovny důvěru - a to je dosti pravděpodobné - bude velmi těžké ji odvolat. Sněmovna může ze zákona odvolat vládu pouze s tím, že předloží návrh na nového premiéra. Jenže povolební rozložení politických sil ve sněmovně dost dobře neumožňuje najít premiéra, který by nebyl z PiSu a na kterém by se poslanci shodli. Vládu nepoloží ani neschválení rozpočtu, neboť v takovém případě může se souhlasem prezidenta vládnout podle rozpočtového premiéry, a zákon nestanoví, jak dlouho. O tom, že prezident Lech Kaczyński takové provizorium vládě vlastní strany umožní, není třeba pochybovat. Menšinová vláda ovšem zemi vždycky přijde draho, protože musí zákony těžko probojovávat, musí za podporu to či ono slíbit. O to je absurdnější, že Platforma odmítla převzít spoluodpovědnost, která jí jako druhé nejsilnější straně jistě příslušela. Není ale nutné pojímat to nějak dramaticky, vždyť co není, může být, a někteří politici Občanské platformy se už nechali slyšet, že lze uvažovat o nových jednáních s PiSem.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.