Dostali jsme se do nestardandní politické situace a nesmíme se proto divit, že se někteří politici chovají nestandardně

Ti, co se doposud zaklínali tím, že nedopustí, aby se tato strana s temnou minulostí znovu dostala k moci tak činí s odvoláním na to, že tím chtějí zabránit nástupu k moci jiné demokratické straně. A všechno se to pak točí okolo jednoho mladého muže, který není schopen nahlédnout důsledků svého počínání. A ony důsledky se už začínají projevovat právě v tom nestandardním chování politiků.

Prezident republiky je tak nucen chovat se nestandardně pokud chce, aby bylo dodrženo to, co sice není explicitně nikde v ústavě, ale na co přistoupili aktéři při vzniku současné vlády, tedy to, že bude mít většinovou podporu nekomunistických stran v poslanecké sněmovně. To, že odmítá podepsat demise je sice nestandardní, ale také asi jeho jediná možnost jak dotlačit ostatní k dodržení této gentlemanské dohody.

Nestandardní pak je i to, že ho tito gentlemani donutili k prohlášení, že pokud by vláda padla tak, že sestavením nové pověří opět někoho z ČSSD. Nestandardně se ovšem chovají i další aktéři. A tak můžeme sledovat jak členové vlády za US-DEU na jedné straně do krve hájili ve sněmovně současnou vládu a svými hlasy ji také podpořili, aby o pár hodin později sami vyzývali vládu ke spáchání kolektivního harakiri.

Zajímavý je postoj těch členů vlády, kteří před hlasováním o nedůvěře hlasitě deklarovali, že pokud vládu podpoří komunisté, pak ji oni opustí. Toto přesvědčení, bohužel, vydrželo u mnohých jen ten první úlek po hlasování. A když se pak ptali novináři například ministryně Buzkové, která v podstatě dávala najevo, že za současné situace nemá ve vládě co pohledávat, tak odpověděla, že si počká na to, zda vláda dostane ve sněmovně důvěru a pokud ji podpoří jen komunisté, tak skutečně odejde. Z toho se dá usuzovat, že pokud by důvěru vládě vyslovili nejen komunisté, ale třeba ještě Unie svobody, tak by ve vládě podporované komunisty zůstala.

Nestandardní jsou ovšem i hrátky okolo toho, zda vláda požádá o důvěru či nikoli. Vláda sice nic takového dělat nemusí, ale nechce-li mít neustále na talíři, že se jedná o vládu z gruntu jinou a nikým neposvěcenou, měla by tuto proceduru podstoupit. Že se jí do tohoto kroku nechce se nelze divit, ukrývá totiž v sobě mnohá nebezpečí. Tím nejhlavnějším se může zdát obava z toho, že vláda padne a nebude jasné koho prezident pověří sestavením té následující.

Proto ta silná slova o tom, že ČSSD nebude otevírat předčasně dveře k nástupu ODS, a proto ono vynucené prohlášení prezidenta, že pokud bude učiněn ještě jeden pokus o vládu, pak to bude pokus poslední - jak také zaznělo z Hradu - a že bude pověřen někdo z ČSSD. To podle názoru mnohých mělo uklidnit situaci. Přes tato ujištění však vláda vedená Stanislavem Grossem nehodlá podstoupit zkoušku důvěry v parlamentu bez toho, aniž by si pojistila do jisté míry výsledek.

Proto ony úvahy o tom, že by bylo vhodné spojit hlasování o důvěře vládě s hlasováním o zákonu na kterém bude co největší shoda. A tady je další důkaz nestandardního počínání. Vláda totiž za normálních okolností spojuje otázku důvěry se zákonem, na kterém ji záleží natolik, že je ochotna stát či padnout s jeho přijetím či odmítnutím. Jinými slovy jde tu o zákon, nikoli o vládu, ta jen dává signál jak moc je pro ni tento zákon důležitý.

Pro současnou vládu je však bytostně důležitá vlastní existence a proto je ochotna pro ni účelově obětovat zákon. Ten bude totiž muset být natolik upraven, aby byl stravitelný pro všechny, že se dá téměř s jistotou předpokládat, že půjde o právní paskvil. Že se takové účelové jednání může nakonec obrátit proti iniciátorům není vyloučeno.

A tak ještě jedna ukázka nestandardního jednání, kterého se dopustili ti, co se v poslední době nejvíce zaklínají právem a ústavností, tedy komunistů. Ti se totiž v poslední době ohánějí tím, že nedopustí, aby se současná krize řešila jinak než ústavní cestou a odmítají cestu zkrácení mandátu sněmovny s poukazem na to, že by se jednalo o nestandardní krok. Na druhou stranu však účelové spojení hlasování o důvěře vládě se zákonem vítají a sami dávají sociální demokracii návod jaký zákon by rádi podpořili.

Účelovost těchto prohlášení je pak zcela zřejmá. I komunisté se totiž bojí předčasných voleb. Zcela jasně o tom hovoří jejich poukazování na současnou sílu 111 hlasů, které dostaly levicově orientované strany i prohlášení jednoho z představitelů KSČM, že by sice mohli komunisté po předčasných volbách posílit, ale že nárůst jejich preferencí není tak veliký, aby mohl vyrovnat úbytek hlasů u sociální demokracie. I komunisté mají tedy obavu z toho, že po volbách nebude mít levice dostatek hlasů, aby ovládla sněmovnu.

Proto ani oni nevolají po předčasných volbách, slabá vláda Stanislava Grosse, která je komunistům vydána zcela na milost a nemilost je pro ně rozhodně přijatelnější alternativa. A tak tu opět máme nestandardní situaci. Máme vládu, která o sobě říká, že je koaliční, i když koaliční partneři z ní odcházejí a která dostala důvěru díky tomu, že získala většinu 101 hlasu demokratických stran, ale ve skutečnosti je držena u moci stranou, kterou jako partnera nikdo nechtěl. Otázkou tak zůstává, jaký nestandardní krok nakonec povede k řešení této politické situace.

Na ten standardní, zdá se, chybí těm hlavním hráčům odvaha.