Doplňovací volby v Libanonu

V obou případech šlo o poslance provládní, Walída Ajdú a Pierra Džamáíla. Připomeňme, že libanonské společnost a zejména libanonská politická scéna jsou hluboce rozštěpené. Na jedné straně, momentálně v opozici, stojí převážně šíité, reprezentovaní hnutími Hizballáh a Amal, a podporovaní za zahraničí Sýrií a Íránem. Proti nim stojí vláda, složená ze sunnitů a Drúzů, a také části křesťanů. Právě křesťanská komunita ale přece jen není tak jednotná, jak se v minulosti zdálo a část libanonských křesťanů vládu tak úplně nepodporuje.

Ve hře je při tom mnoho. Nejen klid v zemi, která v 70. a 80. letech prošla patnáctiletou občanskou válkou, ale také bezpečnost před syrským zasahováním. Sýrie léta Libanon ovládala a své vojáky ze země musela stáhnout, když kdosi v roce 2005 zavraždil bývalého předsedu vlády Rafíka Harírího. Pachateli vraždy byli pravděpodobně syrští agenti, a nebo libanonští spojenci Sýrie. Proti Sýrii se zvedla vlna odporu, nazvaná Cedrová revoluce, kterou Damašek neustál a z Libanonu odešel.

Od té doby však v zemi trvá napětí mezi prozápadně orientovanými příznivci nezávislosti země, kteří jsou nyní ve vládě, a pro-syrskými protizápadními silami, nyní v opozici. Od Harírího smrti kdosi zavraždil už celou řadu veřejně činných osobností, ovšem prakticky výhradně z řad proti-syrských vládních sil. Vkrádá se tedy domněnka, že byli zavražděni na přání Damašku, a nebo alespoň v zájmu prosyrských libanonských sil. Mezi těmito oběťmi byli i dva přední provládní poslanci, zmínění sunnita Walíd Ajdú, a maronitský křesťan Pierre Džamáíl.

Jedním z důvodů, proč mohli být zavražděni, byla snaha svrhnout vládu, která má jen těsnou většinu v parlamentu. Blíží se ovšem také prezidentské volby, a jedním z kandidátů je Michel Aún, který je sice křesťan, ale stojí proti vládě, a má nemalou podporu části křesťanů. Prezidentem je totiž v Libanonu tradičně křesťan a právě doplňovací volby byly jakýmsi referendem o tom, na čí stranu se rozštěpená křesťanská komunita postaví.

Jeden z obvodů, kde se volilo, je v Západním Bejrútu, kde vláda své pozice s přehledem uhájila. Druhý volební obvod je ovšem v pohoří Libanon, kde žije velká křesťanská komunita, která se chová jinak než bohatá maronitská společnost v Bejrútu. Hlasovalo se o tom, kdo nahradí zemřelého Pierra Džamáíla z prominentní křesťanská rodiny, kterého kdosi vloni na podzim zavraždil.

Proti sobě zde stanuly dvě těžké váhy. Na jedné straně otec zavražděného poslance a především bývalý libanonský prezident Amín Džamáíl, tedy provládní a prozápadní představitel. Proti němu kandidoval méně známý Kamil Chúri, který ovšem kandidoval za stranu zmíněného Michela Aúna.

Generál Michel Aún je politický dobrodruh, který se na přelomu 80. a 90. let pod vlajkou národní nezávislosti pokusil Sýrii vojenskou cestou vyhnat ze země. Neuspěl, a strávil pak léta ve francouzském exilu. Nyní je ovšem zpátky v Libanonu a pružně změnil strany. Nyní je pro změnu předním představitelem prosyrských sil, a to především proto, že chce být prezidentem. K tomu mu může dopomoci jedině protivládní a prosyrské šíitské radikální hnutí Hizballáh, známý mimo jiné z loňské války s Izraelem. Již etablované křesťanské struktury by tohoto politika jako svého kandidáta nepochybně nenominovaly.

Michel Aún se tedy v zájmu ambicí pokusil také rozštěpit křesťanskou libanonskou komunitu, a proti veteránu libanonské křesťanské politiky Amínu Džamáílovi postavil při doplňovacích volbách svého muže a plnou vahou se za něj postavil. Toto hlasování tedy nerozhodovalo jen o tom, zda vláda přežije, či ne, ale bylo také pokusem určit, kdo vlastně v Libanonu hovoří za tamní křesťany - zda Aún, a nebo lidé z tradiční maronitské křesťanské strany Kataíb reprezentovaní zmíněným Amínem Džamáílem.

Džamáíl však neuspěl. I když v hlasování, kterého se účastnilo asi 80 tisíc lidí, prohrál jen o čtyři sta hlasů, tedy půl procenta. Celé hlasování se odehrávalo v napjaté atmosféře vzájemného obviňování z volebních podvodů, přičemž příznivce jednotlivých kandidátům musely oddělovat stovky vojáků včetně tanků.

Nyní se tedy rozhořel nový spor o to, co vlastně výsledky říkají o rozložení sil. Aún vítězoslavně oznámil, že vítězství jeho kandidáta jasně ukazuje, že právě on je mluvčím křesťanské komunity, a má tudíž nárok na to stát se prezidentem. Příznivci Džamáíla na druhou stranu tvrdí, že dvě třetiny Maronitů hlasovali pro něj, a vítězství pro opozici zajistili hlasující z jiných komunit, například Arménů, kteří v daném volebním okrsku také žijí. Je pravda, že tendence hovoří pro vládu. Zatímco dříve mohl Aún tvrdit, že vzhledem k výsledkům předloňských voleb kontroluje asi 70 procent křesťanských hlasů ve vnitřním Libanonu, nyní se zdá , že tato podpora klesá. Může to být i tím, jak moc se Aún spoléhá na podporu Hizballáhu a Sýrie, čímž Maronity vhání do náruče prozápadní vlády.

Ať už však interpretujeme výsledky jakkoli, jedno je jasné. I nadále trvá pat, který libanonskou scénu ovládá už celé měsíce, nebo spíše roky. I nadále můžeme jen čekat, kdy toto napětí praskne. Může se tak samozřejmě stát už v září, kdy se obě křesťanské komunity střetnou v prezidentských volbách.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .