Dopis sedmý: Domorodá mládež v mangrovech
aneb O obtížném hledání nových pomocníků pro práci v terénu.
Hledání druhého asistenta, který by vystřídal unaveného Aliho, je mnohem větší problém, než jsem si donedávna myslel.
Měl jsem za to, že místní rybářské vesnice budou plné chlapů z oceli, kteří jsou na lodi jako doma, ale nejspíš jsem přišel o dvacet let pozdě. Dnešní indonéští mladíci jsou jako vystřižení z televizní reklamy a náplní jejich života je pyšnit se novou motorkou, nakupovat ve velkém obchoďáku, bavit se o ničem a sledovat telenovely.
Profesionální pomoc
Slibné se mi zdálo kontaktovat Gepak, sdružení mladých původních obyvatel Kalimantanu. Kluby Gepaku jsou roztroušené po kraji a tady v Balikpapanském zálivu fungují především jako nájemná ostraha na svatbách (kvůli opilcům) nebo v podnicích a v ulicích (kvůli zlodějům).
Hned při první návštěvě dřevěné kanceláře Gepaku ve vesnici Maridan se mi na zkoušku přihlásili čtyři kluci, ale vzápětí bylo jasné, že i oni jsou jako vystřižení z reklamy na voňavku.
"Slečinky" z Gepaku
První z nich vydržel pracovat rekordní půl hodinu, po kterou nás v marné snaze rozběhnout motor lodi nejdřív málem převrátil. Při tom si strhnul kůži na dlani, což ho naštěstí z další snahy vyřadilo.
Další kluk to v mangrovech zvládnul celé dva dny. Druhý den byl už nicméně natolik natěšený na návrat, že přestal dávat pozor a nejdřív málem naboural do břehu a hned nato si položil tričko na motor a ucpal s ním výfuk.
Šest hodin jsme pak pádlovali zpátky do vesnice, což s velkou lodí není žádná legrace. Připadalo mi, že toho o moři vím víc než on. Třeba to, že pádlovat proti odlivu je sice možná snazší u břehu, ale jen do té doby, než voda opadne natolik, že loď uvízne v bahně a je potřeba těžce ji táhnout zpátky do vody.
Ucpaný výfuk pak spravovalo několik vesničanů dva dny. Výsledkem byl motor, ze kterého všemi skulinami vytékal olej, což podle nich bylo v pohodě, ale já jsem kvůli tomu málem přišel o loď. Jsem nemotorista, a tak není těžké přesvědčit mě o tom, že je rozbitý motor víceméně spravený....
Pomocníci nikoli, co ale ochranka v mangrovech?
Takže se mi sekuriťáci z Gepaku jako asistenti neosvědčili, ale místo toho se během těch několika dnů začali zajímat o ostrahu v mangrovech. To jsem musel využít, protože už příliš dlouho trpím stresem při sčítání kahau za zvuku motorových pil. Mangrovy ve kterých se teď právě pohybuji, jsou ty nejvyšší (až 30 m) a nejfajnovější v celém zálivu, ale ztrácí se mi přímo před očima kvůli kácení na výrobu dřevěného uhlí a na zakládání rybníků.
Obojí je ilegální práce obyvatel sousedních vesnic (dřevěné uhlí) a cizinců ze Sulawesi (rybníky), což se místním vesničanům naštěstí příliš nelíbí. A tak jsem se obrátil na náčelníka vesnice a spolu se sekuriťáky z Gepaku jsme na zkoušku podnikli první hlídku.
Uhlíře jsme chytili hned na začátku s lodí plnou tlustých špalků z těch největších mangrovů. Náčelník vesnice i náčelník Gepaku s nimi měli dlouhou rozpravu o tom, že se místní komunita rozhodla mangrovy hlídat jako chráněnou oblast a že jim dáváme na výběr, zda tu skončí sami nebo zda se příště nechají zatknout.
Já jsem udělal spoustu fotek, abych je jednak zdokumentoval a jednak jak se patří vystrašil.
Rybníky a mrtvé stromy
Pak jsme zastavili u dvou nových rybníků - největších, jaké jsem kdy viděl. Rybníky se tu staví ohrazením mangrovů umělou hrází. Tím se v nich zastaví cirkulace vody, což proměnilo 90 hektarů těch nejvyšších a nejfajnovějších mangrovů v tisíce mrtvých kmenů. Něco jako smrkový les po kyselých deštích. Fotky, které jsem udělal působí i na necitlivé Indonésany děsivě.
Náčelník vesnice se ukázal být výborným řečníkem a s majiteli a zaměstnanci obou rybníků měl dlouhou promluvu o tom co se stalo a že pokud budou ve stavbě pokračovat (a je jasné, že to mají v plánu), nahlásíme je někomu, komu ještě nezaplatili za přimhouření očí. Jen doufám, že teď nezaplatí i jemu....
