Dopis Ježíškovi

Pod vánočním stromečkem jsem místo kola pravidelně nacházel teplou zimní čepici anebo o dvě čísla větší kabát s rukávy, které se musely zahrnovat. V lepším případě tam byla knížka. Mou ziskuchtivou zbožností to však neotřáslo. Předpokládal jsem, že dopis se jednoduše nedostal do správných rukou. Cestou k adresátovi, že ho někdo otevřel, někdo jiný. Už jako klouček jsem totiž velmi dobře věděl, psala se 50.léta, že kromě laskavého Ježíška existuje neviditelný Velký bratr, strkající rypák do cizích záležitostí, do kterých mu nic není. Vědomí o všudypřítomnosti tajné policie jsem nasál paralelně s náboženskou vírou, dá se říci přímo s mateřským mlékem.

Buď zticha, varovávala mě maminka, když jsem jí kladl první všetečné otázky, týkající se některých zvláštností československého společenského systému. Co když nás někdo poslouchá? Protože kolo už dávno mám, koncipoval bych dnes svůj adventní dopis úplně jinak. Požádal bych Ježíška o nějaký velmi účinný nejlépe zázračný zásah do současné debaty o veřejném zpřístupnění svazků, které na tak zvané NO, nepřátelské osoby, vedla někdejší komunistická státní bezpečnost. Chci předeslat, že už samo zveřejnění seznamu spolupracovníků STB jsem od začátku považoval za nemravnost řvoucí do nebe.

Špatné světlo bez rozdílu bylo totiž vrženo na ty, kdo vázací akt podepsali ze strachu, pod nátlakem a tím jejich spolupráce jednou provždy skončila. Stejně jako na nadšeně, kteří udávali a ničili lidské existence z fanatického přesvědčení, pro zvrhlé potěšení anebo jen tak pro peníze někdy po mnoho let. Někteří zveřejnění spolupracovníci sice soudní cestou dosáhli odstranění svého jména z těchto seznamů, ale pochybnost zůstala. Byli nevinní nebo měli známosti? Byly zmizelé spisy prominentů skutečně sešrotovány anebo někde dřímou v bezpečí trezoru? Připadá mi nespravedlivé, že hanbě byli vystaveni drobní přisíráčci, zatímco inženýrům, architektům a hlásným troubám duchovního holocaustu naší země se dohromady nic nestalo.

Jeden z konfidentů, údajně donášel také na mě, si před časem vzal život, poněvadž mu bylo nesnesitelné přetrvávat po veřejné ztrátě tváře. Ale ti, kdo ho vydíráním přinutili k popření vlastní bytosti, si v rodinném kruhu radostně užívají penze požehnané státem. Několik z nich dodnes dokonce nosí policejní uniformu. Ježíšku, kde jsi? Zhoubnému dílu Velkého bratra nasazuje korunu požadavek veřejného přístupu ke svazkům již zmíněných nepřátelských osob, policajty sledovaných a pronásledovaných. Jaksi je tím kladeno podivné rovnítko mezi pachatele a jejich oběti. Kdokoli by tak mohl bádat v tom, co v osobním životě disidentů ilegálně vyšťourala anebo si vymyslela STB.

Milostné aférky, malicherné intimity a vůbec záznam všedního dne přes postel až k toaletní míse prý mají historický význam. Můj svazek, už dávno jsem si nechat v Pardubicích okopírovat, mě překvapil bezobsažností, pavlačovými drby a irelevantními poznatky. Fízlové, jež jsem kdysi v Lidových novinách veřejně vyzval, aby vlastními slovy popsali v mém svazku zmíněné ofenzivní prostředky, jimiž jsem byl přinucen k emigraci, se k tomu nikdy nerozhoupali. Jsem ochoten svůj svazek půjčit v podstatě komukoliv, kdo mě o to požádá. Aby se ujistil o čistotě mého spodního prádla. Ale chci si o tom rozhodnout sám. Nejsem přece věc, která někomu patří. Přesně takhle si mě kdysi přisvojoval bolševik. Ježíšku, osviť povolané hlavy, nebo to zase bude o dvě čísla větší kabát.