Dopis čtvrtý: Mimořádné zprávy z Bornea
...aneb O problematické silnici, průniku na workshop, mrchožravých krabech a pokračujícím sčítání kahau
Tentokrát se hlásím s mimořádnými zprávami. Na magistrátu Balikpapanu se pořádal workshop ohledně plánované stavby silnice kolem a mostu přes Balipapanaský zaliv. Ten plán přestavuje v tuhle chvíli největší hrozbu pro rezervaci Sungai Wain i pro pobřežní mangrovy. Silnice by odřízla rezervaci od mangrovů a část mangrovů by se musela vykácet, a celá oblast by byla zpřístupněna natolik, že by se už asi nepodařilo udržet pod kontrolou spoustu ilegálních aktivit, které se tu dějí. Už léta se táhnou diskuse o několika alternativních trasách silnice.
Průnik na workshop
Včerejší workshop uspořádala čtveřice konzultantů z Jakarty, kteří tu prováděli "feasibility study" několika možností a měli navrhnout tu optimální. Bylo předesláno, že tentokrát už bude vybrána definitivní varianta. Měl jsem z toho dost obavy. Konzultanty najal oblastní úřad sousedního distriktu Penajamu (Balikpapanský zaliv patři dvěma distriktům, Balikpapanu a Penajamu, z čehož ten první je bohatý, a zřejmě proto environmentálně poměrně citlivý, o tom druhem se to prohlásit nedá). A na workshop nedorazily některé strany, kterých se enviromentální dopad stavby silnice týká, jako např. třeba úřad pro ekoturismus nebo správa rezervace Sungai Wain. Já jsem sice přizvaný taky nebyl, ale přizval jsem se sám. Přišel jsem jako zástupce místní nevládní organizace STABIL, se kterou jsme před dvěma lety spolupracovali v době průzkumu trasy plánované silnice pro EIA (Environmental Impact Assessment).
Vyhýbaví konzultanti a přijatelná alternativa
Ve své prezentaci se konzultanti otázce vlivu na životní prostředí velmi pečlivě vyhýbali i přes to, že je moderátor diskuse celkem vytrvale vyzýval k tomu, aby se v tom směru vyjádřili. O to víc je pak asi překvapilo, jak nadšeně všichni čtyři zástupci "druhé strany" (která je snad už ze zásady vždycky proti) jejich návrhy přijali, protože jejich navrhovaná alternativa je ve skutečnosti téměř shodná s tou, kterou už léta prosazují ochranáři.
Šlo totiž o to, že se hlavní město distriktu Penajam cítilo stávající variantou silnice příliš odříznuté - už teď je to spíš vesnice než město a pokud by hlavní spojovací trasa východního Kalimantanu měla vést o nějakých 20 km stranou, mohlo by to pro Penajam znamenat další úpadek. A tak očividně konzultantům uložili ekonomicky odůvodnit jako nejvhodnější takovou variantu, která povede přímo přes město. No a taková varianta by se rezervaci i mangrovům prakticky úplně vyhnula - o tom se ale konzultanti dozvěděli teprve až na workshopu. Samozřejmě to uvítali, protože na tak nákladný projekt (nejdelší most v Indonésii) je potřeba shánět velkého mezinárodního investora, u nějž už (na rozdíl od dotaci od Indonéské vlády) hrají otázky vlivu na životní prostředí při rozhodování zásadní roli. Takže jsme si navzájem předali data a zůstáváme v kontaktu.
Stále bez rozhodnutí
Bohužel ale ani teď nepadlo slibované definitivní rozhodnuti, zůstala totiž jedna strana, která má výhrady, a tou jsou námořníci. Nejsou si jisti tím, jestli při stávající plánované výšce mostu (38 m) pod ním budou moct projíždět všechny lodě. Na druhé straně ale most nemůže být vyšší jednak kvůli bezpečnostním regulacím ohledně stability a jednak kvůli plánované výstavbě letiště na pobřeží. Tohle se teď ještě řeší, včetně možnosti návrhu alternativní polohy přístavu pro velké lodě. Pokud se nakonec všichni shodneme, bude ještě další problém v tom, jak dohodu dvou distriktů předložit vládě provincie Východní Kalimantan, která provinční silnici plánuje. Každopádně ale už samotná předjednaná dohoda dvou distriktů představuje zásadní krok dopředu.
Sčítání kahau pokračuje
Zároveň pokračuje i moje sčítáni kahau v zálivu. Už druhý týden s Alim a jeho ženou bydlíme ve vesnici Kampung Baru na odlehlém okraji Balikpapanu. Kahau máme nějakých pět minut cesty lodí odsud. Motorovou loď, kterou používám, jsem si nakonec koupil (za 250 dolarů, skutečně kamarádská cena od Nonova tchána, který stále ještě nedodělal moji pramici), takže s dopravou už problémy nemáme.
Neromantická vesnice
Kampung Baru působí dojmem rybářské vesnice, ale dneska tu už všichni pracují v loděnicích nebo jinde ve městě a rybaří se tu spíš už jen ze sportu. Mezi domky na kůlech nad vodou se chodí po dřevěných chodníčcích a bývalo by to mohlo být docela romantické místo, nebýt toho, že se vesničané chovají jak prasata a vesnice je jedno velké smradlavé smetiště.
Všechno se vyhazuje z oken do moře, které odpadky odplaví a pak zase naplaví zpátky. Voda je pokrytá olejovým povlakem a bahno se hemží mrchožravými kraby. Za odlivu vesničané považují vodu za čistou a tak se v ní náruživě koupou mezi vlastními výkaly, igelitovými pytlíky, PET lahvemi a zdechlinami. Teprve nejvyšší příliv za úplňku přinesl opravdu čistou vodu, která některé dřevěné chodníky úplně zaplavila a dostala se i do několika domu (dřív to tak prý nebývalo a vesničané odkazovali na globální oteplování).
Rozhodnutí k přesunu
Každopádně mi několik dnů pobytu v Kampung Baru mi stačilo k rozhodnutí, že se k dlouhodobějšímu výzkumu budu chtít usadit někde hlouběji v zálivu. Tam se přesunujeme už zítra (už jen ve dvou s Alim, který po své ženě přebere kuchařské povinnosti), čeká nás několik odlehlejších říčních systémů a přespáváním v menších vesničkách nebo venku na lodi.
