Domluví se česká vláda s Nomurou?

Během ní se vedly nekonečné spory o tom, zda bylo uvalení této správy nevyhnutelné a nakolik byl převod do rukou ČSOB v rámci pravidel hry. I když trvání nucené správy už ze zákona dávno pominulo a dnes si na Investiční a Poštovní banku vzpomene málokdo, zdaleka ne všechny spory kolem této bankovní instituce skončily. Naopak v těchto týdnech probíhá například arbitrážní řízení, ve kterém žádá bývalý významný akcionář banky, společnost Nomura, od České republiky zhruba 40 miliard korun za nedostatečné ochránění investice.

Důvodem má být právě uvalení nucené správy a následný prodej Československé obchodní bance v roce 2000. To co se tehdy odehrálo připomíná pořádně zamotanou detektivku, ve které se prakticky nepodařilo potrestat viníky a navíc i dnes se názory na to, kdo byl tehdy padouch a kdo hrdina diametrálně rozcházejí. Rovněž úplně jednoznačné nebyly a nejsou odpovědi na následující otázky. Například, kdo banku přivedl ke krachu? Co skutečně skrývaly tzv. karibské fondy? Kam mizely miliardy při složitých finančních operacích v rámci celého holdingu? O zamotanosti celého případu nejlépe vypovídají některé konkrétní případy.

Stačí připomenout nekončící polemiky o tom, jakou vlastně IPB měla hodnotu v době, kdy na ni byla uvalena nucená správa. Do této polemiky nejvýrazněji zasahovali znalci, kteří se ve svých postojích diametrálně rozcházeli. Tak například společnost najatá Československou obchodní bankou ve svém odhadu uváděla, že v době uvalení nucené správy byla hodnota IPB zhruba mínus 153 miliardy korun. Znalci pracující na zadání nuceného správce naopak tvrdili, že v té době banka se lvem ve znaku vykazovala kladnou hodnotu necelých 42 miliard korun. Právě tento rozpor dlouhé měsíce bránil v určení ceny, kterou měla za převzetí IPB zaplatit ČSOB. Rovněž způsob, jakým se IPB bleskurychle ocitla v rukou Československé obchodní banky vyvolal spekulace, že nemohlo jít o standardní operaci a že šlo o dopředu připravenou akci. Vyšetřování policie tuto verzi nepotvrdilo a podle očekávání nic nezjistila ani speciálně ustanovená parlamentní vyšetřovací komise.

Dalším sporným momentem jsou aktivity Nomury po uvalení nucené správy. Tehdy prodala banka pivovary Radegast a Prazdroj jihoafrické společnosti. Ta za pivovary sdružené ve společnosti České pivo zaplatila kolem 20 miliard. Právě při vzniku společnosti České pivo došlo k podezřelým operacím. Ty provázely vydané směnky, které se později ukázaly jako bezcenné. Prodej pivovarů je předmětem další arbitráže tentokrát ve Švýcarsku. V ní naopak české ministerstvo financí a Fond národního majetku požadují zhruba 260 miliard korun po Nomuře. Takovou škodu měla způsobit tím, že banku přivedla ke krachu a že učinila některé obchodní transakce typu prodeje pivovarů.

Samozřejmě nejrůznějších sporů a žalob existuje daleko více. Náklady na jejich řešení zatěžují obě strany a celá záležitost se vleče. Je tudíž pochopitelné, že existuje snaha celý spor uzavřít rychleji. Jedinou možností je podepsání dohody, která by vedla k finančnímu vyrovnání a ke stažení nejrůznějších žalob. Šance na její dosažení se podle informací v médiích objevila. K tomu, aby byla definitivně uzavřena, je však ještě daleko. Hlavně kvůli nejrůznějším zárukám, které česká vláda poskytla Československé obchodní bance v době, kdy tento finanční ústav IPB přebíral.

Znamená to, že na uzavření dohody musí mít zájem nejenom stát a Nomura, ale také ČSOB. To že kauza nebyla ani po zhruba pěti letech definitivně uzavřena, zaručuje, že rozruch spojený se zánikem IPB jen tak neutichne a protichůdných názorů bude v této kauze stále dost. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se tento finanční kolos mohl s přispěním politiků chovat v českém prostředí v devadesátých letech a také jakým způsobem byl bleskurychle smetem z bankovního nebe, se nedal jiný vývoj ani očekávat.