Dokolečka, dokola...

Takový nevyřešený problém představují i lustrace. Hned po přijetí lustračního zákona, jehož vydání nebylo možno zákonodárcům odmítnout, ochabla politická vůle k jakémukoliv důslednějšímu řešení očisty našeho veřejného života. Za jiné o tom svědčí skutečnost, že v době činnosti Zvláštní nezávislé komise Federálního ministerstva vnitra, ustavené k prošetřování žádostí žadatelů o zproštění obvinění, bylo z celkem podaných 2650 návrhů vyřízeno pouze 300 a jenom u 13 z nich komise dospěla k závěru, že žadatelé byli vědomými spolupracovníky StB.

Nebylo se také co divit. Mnoho prominentů, usměrňujících v počátcích naši polistopadovou politiku, bylo s minulým režimem svázáno natolik, že řešením zákonných požadavků lustrace by páchali sami na sobě kariérní sebevraždu. K tomu přistupovala vzájemná provázanost těchto lidí. Proto bylo pro ně nejvýhodnější nic nedělat, mlčet a čekat.

Sám zákon, kterým se stanoví předpoklady pro výkony některých funkcí ve státních orgánech a organizacích, není zákonem sankčním v tom smyslu, že by lidé za spolupráci s StB byli trestáni pokutami a nebo odnětím svobody. Zákon pouze stanoví, na kterých funkcích by lidé, kteří ztratili tvář, neměli být. Je to minimální požadavek za nečestnou úlohu, kterou každý takový vědomý a opravdový spolupracovník totalitní represe sehrál, nemluvě již o dalších výhodách, které z této spolupráce mohl mít. Je nutno také mít na paměti morální stránku věci, která právě udavačství s jeho temnými a zákeřnými postupy řadí mezi zvláště zavrženíhodná jednání.

Nesmíme přehlédnout možnost omylů nebo i záměrných útoků na lidi, kteří byli nevinní a přesto byla jejich jména v seznamech uvedena. Je proto na soudech, aby prokázaly nevinnost podobně poškozených. Postupovat celý dlouhý a veřejný proces vlastní očisty je sám o sobě pro každého, kdo jím prochází, ponižující. Bohužel také v očích veřejnosti bažící po senzacích jednou hozená špína na nevinného zanechává na něm vždycky určité stopy, byť nepatrné. Takto nespravedlivě osočeni lidé jsou proto hodni toho, abychom jim viditelně prokazovali úctu i všestrannou pomoc.

Nezapomínejme, že seznamy byly už od samotných totalitníků pečlivě zkorigovány. Proto pokud má lustrační zákon na mysli očistu naší společnosti, domnívám se, že jeho hlavní směr by měl být zaměřen na úsek školství, z něhož zvláště na vysoké školy. Jsme svědky toho, jak v současné době právě případy ze dvou vysokých škol se staly vítaným předmětem mediálních úvah na téma vhodnosti nebo nevhodnosti lustrací.

Proč právě školství? Pochopitelně proto, že každá společnost usiluje o to, aby si vychovala řádné pokračovatele v nikdy nekončícím úsilí o zajištění maximálního dosahu základních principů svobody a rovnosti pro své členy. Tímto úsilím je současně vyvažován vztah jedince ke státu, což znamená, aby se mu dostalo účinné ochrany proti zneužití státní moci. Nutnost vzdělání je nezbytná, zvláště u malých států a národnostních skupin, aby se nedostaly do područí těch větších a silnějších.

Za jiné uvedu příklad malého Lucemburska, kde podstatná část státního rozpočtu je věnována právě výchově mládeže. Dosavadní zkušenosti jednoznačně prokázaly, že se jim tyto investice vyplatily a jejich občané nezůstali na úrovni podřadných úředníků a obsluhujícího personálu. Podílejí se například na světovém finančnictví nebo i v práci evropských organizací. Případy, na které jsem už poukázal, se dotýkají Bohoslovecké fakulty v Praze a Masarykovy univerzity v Brně. Zákon, kterým se stanoví některé další předpoklady funkcí, po novele s účinností od 1. 7. 2001 stanoví, že funkcemi na vysokých školách, které spadají pod lustraci, nejsou pouze vedoucí organizace a vedoucí pracovníci v jeho přímé řídící působnosti, ale rovněž i funkce volených akademických funkcionářů a funkce, schvalované Akademickým senátem vysoké školy a fakulty. Text zákona sám o sobě vylučuje jakoukoliv pochybnost o funkcích, které spadají pod lustraci, nevyjímaje z toho funkci děkana fakulty.

Daleko důležitější než zákonná dikce je etický požadavek na lidi, vykonávající výše označené funkce. Učí mládež, jsou s ní v dennodenním styku. Mají být pro ně současně vzorem, neboť každý mladý člověk si z pedagogického procesu spolu s vědomostmi odnáší i otisky etických profilů svých učitelů. Demagogičnost citace, kterou použiji, je dnes už zprofanovaná, přesto se nesmí zvláště u učitelů vyloučit požadavek na jejich bezúhonnost, osobní čest a morální kvality. Jsou to všechno základní požadavky, nad kterými mnoho lidí u nás mávne rukou, jako nad nepotřebným balastem. Není tomu tak ve vyspělejších společnostech, kde sebemenší odchylka od mravního kodexu, a to se týká i rodinného života, vede ke ztrátě místa, se kterým je tento požadavek spojen. A co víc, provinivší se lidé jsou si sami vědomi svých prohřešků a na své funkce rezignují. Prostě mají vžitý etický imperativ, kladený na zastávanou funkci.

U nás je to zatím všechno jinak. Když někdo uklouzne, mnoho lidí z toho má nejenom potměšilou radost, ale navíc takovému člověku ještě tleská. Je to nevyvážené a v rozporu se samotnou spravedlností, která požaduje tři úhelné kameny. To jest čestně žít, nikomu neškodit a každému dávat, co jeho jest. Budeme se muset tomu znovu rychle naučit, nechceme-li hrát roli druhořadého partnera v mezinárodním společenství.