Dočasně sjednocená koalice, rozpad ale pokračuje

Nedá se říci, že by jedna či druhá strana nějak veřejnosti nějak více srozumitelně doložila svá tvrzení.

Jisté je jen jedno, standardní obchodní formy a privatizace veřejného sektoru nemají v České republice právě nejlepší pověst. Jistě k tomu přispěly bývalé vlády a někteří pseudopodnikatelé, zejména v období ekonomické transformace v devadesátých letech, se kterými je spojována hlavně ODS, byť většina politiků z tehdejší doby už v ní dnes nepůsobí.

Spor o nemocnice ale v sobě nese další výpověď o vládní koalici. Ta se dočasně sjednotila, když odmítla opoziční návrh na zákaz převodu nemocnic přímo v zákoně, protože premiér přislíbil, že ministerstvo i vláda nebude nemocnice převádět. Jde o taktický ústup, koaliční partneři zvažovali, že se v této věci přidají k opozici. Je tak další prostor k případnému jednání.

Jenže koalice se nedrolí jen na reformě zdravotnictví a pryč jsou ty, zdálo by se, nedávné časy, kdy premiér Topolánek vyčítal lidovcům na jejich sjezdu, že je hodlají zpochybňovat. Nyní má ve vlastní straně rebelující poslance, kteří odmítají církevní restituce a vůbec hodlají autonomně hlasovat.

Strana zelených zase zažívá rozkol v otázce amerického protiraketového systému na českém území, dvě poslankyně otevřeně zvažují odchod z poslaneckého klubu. A rozdělen je i lidovecký klub. Zdálo by se tedy, že zřejmě nejstabilnějšími koaličními poslanci je duo odpadlíků z ČSSD.

Je možné vůbec takto vládnout? Odpověď už dávno zní, že ne. Politická reprezentace, působící v takové nejistotě a v takové vzájemné nedůvěře, může stěží vést stát s nějakou jasnou vizí. Nestabilní vlády ale nejsou otázkou patových volebních výsledků, ale neschopnosti českých politických elit dohodnout se alespoň na základních společenských konsensech.

Doba někdejší tzv. opoziční smlouvy, kdy dvě hlavní politické strany byly schopny spolu elementárně komunikovat, se z tohoto hlediska jeví jako idylické a její konstruktéři, jeden z Hradu a druhý z Vysočiny, se musejí jen usmívat.