Dobré je, že už není pána. Anežka Gorlová sbírala písně, které utvářely kolorit jásavých a krvavých 50. let

Jeho ideově spříznění nositelé byli ctěni a dostávalo se jim též politické podpory. Často se přitom jednalo o zajímavé osobnosti.

Mezi výrazné postavy folklorní scény na Slovácku tehdy patřila Anežka Gorlová – lidová sběratelka, textařka, vyšívačka a malérečka. Autorka lidových písní, které byly vydány v několika zpěvnících a dostaly se i na filmové plátno.

Anežka Janečková, později provdaná Gorlová, se narodila roku 1910. Vyrůstala v chudých rodinných poměrech v Boršicích u Blatnice. Několik jejích sourozenců zemřelo v mladém věku.

Těžkou ránu dívce zasadila též smrt otce, který skonal při zemědělské práci v Uhrách. I tam Anežka několikrát putovala s dalšími obyvateli Boršic za přivýdělkem.

Zkušenost dítěte konfrontovaného s nuznými poměry venkovského života předznamenala Anežčinu inklinaci k revolučním změnám na venkově, které nastaly po roce 1948.

I to se odráželo v tvorbě a názorech mladé ženy, která na jednu stranu ctila starobylé tradice a na druhou stranu vítala hospodářské a politické procesy, které měly zmodernizovat české a slovenské zemědělství podle sovětského vzoru.

I to byl důvod, proč Anežka Gorlová začala ve své tvorbě propojovat tradiční formy folkloru s angažovaným obsahem.

Týkalo se to především tzv. družstevních písní. Jejich nápěvy na posluchače sice působily tradičně, ale texty byly dobově podmíněné. Zpívalo se v nich o scelených lánech, žacích strojích i soutěžení družstevníků v hektarových výnosech.

Uplatnění se jim dostalo i ve filmové tvorbě. Objevily se v budovatelské komedii Ještě svatba nebyla natočené režisérem Jaroslavem Machem. Nejznámější píseň lidové textařky Dobré je, že už není pána můžeme zaslechnout také ve filmové adaptaci Kunderova románu Žert.

Hlavní hrdina, herecky ztvárněný Jiřím Somrem, ji zaslechne při pobytu v rodném městě, kam po letech zavítá, aby zúčtoval s minulostí. Její součástí jsou přitom také angažované písně, které utvářely kolorit jásavých a zároveň krvavých 50. let.

Anežka Gorlová žila ve vesnici ležící v podhůřích Karpat na rozhraní národopisných oblastí Horňácka a dolňáckého Uherskobrodska, v regionu folklorně pestrém a inspirativním.

Mezi jedince, kteří místní kulturu ctili, patřil též malíř Josef Hodek, který v Boršicích několik let působil coby učitel. Snad i on ji svým dokumentačním odkazem, ztvárněným v malovaném zpěvníku z kraje pod Velkou Javořinou, ovlivnil.

Výzdoba slováckých kraslic od Anežky Gorlové|foto: Petr Slinták

Největší vliv na Anežku Gorlovou a její vztah k lidové kultuře však měla její matka, která dívku naučila zpěvu desítek písní a úctě k místní kultuře.

Nemalý vliv na mladou ženu měli i bratři, které osud po 1. světové válce zavál až za Atlantik. Především Josef Janečka, který se z USA do Československa posléze vrátil, vnímavou Anežku svým uvažováním dlouhodobě ovlivňoval.

Jejich spolupráce vyvrcholila v době, kdy si v Boršicích založili – později znárodněnou – dílnu lidové tvorby.

I když Anežka Gorlová nově nastolenému režimu věřila, její osud i pohled do minulosti poznamenalo několik nelehkých životních okamžiků. Přestože svůj rodný kraj milovala, nakonec se po rozchodu s manželem odstěhovala.

Druhou polovinu života neprožila na jihovýchodní Moravě, ale v Čechách. Přes specifickou tvorbu družstevních písní, které lze považovat za svérázný odraz tehdejší doby, Anežka Gorlová za sebou zanechala veskrze pozitivní dílo.

Osud této pozapomenuté sběratelky a textařky vypovídá o víře, iluzích i zklamaných nadějích doby, v níž někteří trpěli a jiní věřili v lepší příští.

Celý pořad si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.