Dnešní děti jsou ochuzené o dobrodružství. I ten tělocvik mají vykostěný, stýská si spoluzakladatel fondu
Vzrušující a neobvyklé zážitky, díky kterým se dostáváme za hranici osobního komfortu, pomalu mizí ze životů našich dětí, tvrdí Aleš Pokorný, spoluzakladatel Nadačního fondu dobrodružné výchovy v přírodě. „Všimli jsme si, že dobrodružství mizí nejen ze škol, ale i z různých sportovních a dětských oddílů, dokonce i z těch skautských. Všechny totiž svazuje čím dál větší strach, že se něco může stát.“
Strach podle něj ve společnosti narostl do takových rozměrů, že od pořádání dobrodružných aktivit odrazuje i organizace, které to dřív dělaly zcela přirozeně.
Pro srovnání vzpomíná Aleš Pokorný na dobu svého dětství a dospívání: „My jsme třeba vyráželi na celodenní hřebenovou túru na běžkách, kdy bylo vidět maximálně od tyče k tyči. Byl s námi učitel a vůbec nebyla debata o tom, jestli půjdeme, nebo ne. Bylo to normální a přirozené.“
Dnešní dobu naproti tomu obavy svazují už natolik, že je „vykostěný“ i obyčejný školní tělocvik. „Kdo se ,pustí‘ s dětmi na hrazdu, na skok přes koně a podobně? Věci dřív běžné se nevyučují kvůli riziku nějaké nehody. Každá nehoda se totiž pak musí velmi dalekosáhle řešit a vyplňovat množství papírů,“ přibližuje Pokorný.
„Navíc to bude mít nepříjemnou dohru – ať už ze strany rodičů, vedení školy, nebo zřizovatele, a dokonce i inspekce. Proto ten strach roste,“ dodává.
Čtěte také
Jako příčinu vidí jednak tlak rodičů, ale i vnitřní bariéry, které si sami stavíme: „Raději některé věci dělat nebudeme, protože hrozí nějaké riziko. Ale i riziko je přece dobrodružstvím. Je to ta chuť objevovat nové věci.“
Spoluzakladatel nadačního fondu, který dětská dobrodružství podporuje, je také přesvědčený, že když do výchovy a vzdělávání znovu vrátíme skutečné dobrodružství, které se pojí – ať se nám to líbí, nebo ne – i s rizikem, vyroste nám generace odvážných lidí, kteří se nebojí občas zariskovat. Bez toho zůstane společnost stát na místě.
Jak nadační fond podporuje dobrodružnou výchovu? Poslechněte si celé Hovory Tatiany Čabákové.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
