Diyarbakir, město Kurdů

Kurdský problém je velmi živý a už několikáté turecké vládě za sebou se jej nedaří řešit. Místo nalezení schůdného kompromisu pro oba vedle sebe žijící národy se situace spíše zhoršuje.

Trocha historie

Diyarbakir se v osmdesátých letech stal sídlem PKK, tzv. Kurdské strany pracujících, což je organizace, která bojuje za práva Kurdů, národa, který v Turecku tvoří celých 20 procent obyvatel. Kromě snah o šíření svého jazyka a kultury ale PKK používá i zbraně a ve vleklém konfliktu už přišly o život desetitisíce lidí.

O Kurdech se Turkové obecně neradi baví, je to téma, které bolí. Shodují se ale na tom, že turecké vlády si s Kurdy neví rady. Původně byl podle místních skutečně problém jen mezi tureckou armádou a stovkami bojovníků, kteří jsou dnes oficiálně označováni za teroristy. Za teroristickou organizaci prohlásila PKK kromě Turecka i Evropská unie nebo USA. Dnes jsou ale kvůli nepřestávajícím bombovým útokům v regionu i ve velkých tureckých městech jako je Istanbul, Ankara nebo Izmir, viněni z nepokojů Kurdové celkově.
Většina Turků na ně nahlíží shora a neradi je vidí v okrajových čtvrtích moderních měst na západě země, kam se Kurdové často pod nátlakem úřadů nebo s vidinou lepší budoucnosti stěhují.

Obyvateli Diyarbakiru jsou zejména Kurdové|foto: Creative Commons Attribution-NonComercial 2.0 Generic, Adam Reeder

Místo střetávání kultur

A právě kvůli této náladě je většina zpráv přicházejících z Diyarbakiru negativních. Časté jsou zde bombové útoky a demonstrace u příležitosti různých kurdských svátků se pravidelně mění v potyčky s policií a armádou. Přitom jde o jedno z nejstarších sídel v regionu, známého kdysi jako Mezopotámie. Diyarbakirem protéka slavná řeka Tigris a díky dobrým podmínkám jsou město a okolí proslulé pěstováním ovoce, především melounů. Místní se rádi chlubí historkami o tom, že jejich melouny jsou tak velké, že po vydlabání ovoce slouží pevná slupka melounu jako kolébka pro novorozence. Hezká představa.

Diyarbakir byl v minulosti známý pod mnoha různými názvy, podle toho, v jaké řeči se o městě mluvilo. Vždy šlo totiž o místo, kde se střetávalo množství kultur. Původně křesťanské sídlo známé pod řeckým jménem Amida, kurdsky Amed, získalo pozdější název s příchodem Arabů v 7. století. Region tehdy obsadil arabský kmen Bakr, a tak se městu začalo říkat území Bakrů – Diyarbakir.

Náboženská všehochuť

Diyarbakir je rozdělen na historickou část s opevněním a moderní část|foto: Jaromír Marek

Ve městě, kde se mísilo obyvatelstvo s různým náboženstvím, společně zároveň žily i různé národy. Kromě Arabů a Kurdů to byli Aramejci, Asyřané nebo Arméni. Ještě začátkem 20. století mělo město okolo 35 000 obyvatel a jen polovinu tvořili muslimové. Po všech těchto národech zůstaly ve městě zřetelné stopy. Ať to jsou křesťanské kostely, mezi nimi například pravoslavný kostel Panny Marie ze 3. století, který patří k nejstarším kostelům na světě, nedávno znovuotevřený arménský kostel svatého Giragose anebo tzv. staré město s množstvím úzkých nezpevněných uliček, tolik typických pro území Blízkého východu.

Diyarbakir je dnes centrem stejnojmenné východoturecké provincie a stejně jako ostatní turecká města podléhá modernizaci a často chaotické výstavbě v okrajových čtvrtích. Staré město ale stále připomíná dobu dávno minulou. Malé rozpadající se domky si ve špinavých ulicích žijí vlastním životem. Stejně tak jako lidé a děti potulující se v nich. Ostatně jednou z nejhlasitějších výtek místních vůči Ankaře je nedostatečný zájem státu o město, malá podpora a téměř žádné investice do tamní infrastruktury. Objevují se kritiky, že to snad vláda dělá záměrně, protože se jí nespokojenost Kurdů do její útočné politiky nakonec hodí.

Město za hradbami

Asi nejtypičtější jsou pro Diyarbakir středověké městské hradby, známé jako černá zeď. Hradby dlouhé pět a půl kilometru jsou postavené z bazaltu, černého kamene. Podle některých zdrojů jsou diyarbakirské hradby po Velké čínské zdi druhé nejdelší a také druhé nejzachovalejší na světě.

Diyarbakir - Ilustrační foto|foto: Creative Commons Attribution-NonComercial 2.0 Generic, Adam Reeder

I přesto ale tzv. černé hradby chátrají a město nedávno muselo začít s rozsáhlou renovací, na kterou vláda a radnice vyhradily 40 milionů tureckých lir, tedy přes 400 milionů korun. Místní věří, že pomalá investice do chátrajících památek přiláká turisty, hlavně ty turecké. Zahraničních hostů je tu někdy podle nich překvapivě víc. Například Američanů nebo Francouzů, které spojují arménské kořeny.

Diyarbakir je pro tisíce lidí místem, se kterým se pojí smutné vzpomínky na vyhnání a zabíjení Arménů koncem 19. století a v období 1. světové války. Složitost soužití různých národů a kultur v oblasti dokazují historická fakta, mezi nimi například to, že za masakry arménských vesnic stály v minulosti mimo jiné i kurdské kmeny. O tzv. arménské genocidě a o arménském obyvatelstvu ale zazní více v jednom z dalších dílů.