Diskuse v Německu o prezidentském úřadu

Mandát by mohl být podle Köhlera prodloužen dokonce až na osm let za předpokladu, že se již nebude moci ucházet o tuto funkci znovu v dalším volební období.

Doposud je německý spolkový prezident volen na 5 let Spolkovým shromážděním, sestávajícím z poslanců Bundestagu a delegátů jednotlivých spolkových zemí.

Současný stav vychází z předpokladu relativně slabé pozice hlavy státu, která se odvozuje od jejích omezených kompetencí. Parlamentní rada, která připravovala západoněmeckou ústavu, která platí i po sjednocení země, se převážnou většinou shodla v názoru, že se prezidentovi nesmí dostat takových pravomocí jako v předválečné Výmarské republice. Tehdejší říšský prezident, který byl rovněž přímo volen, byl vybaven především obávaným článkem 48 Výmarské ústavy o "nouzovém zmocňujícím právu", kterým mohl obejít volený parlament a sám jmenovat říšského kancléře. Toho v plné míře zneužil maršál Paul von Hindenburg začátkem třicátých let, kdy došlo v Německu k latentní politické krizi. Od roku 1930 postupně jmenoval čtyři říšské kancléře, z nichž posledním se takto stal v roce 1933 Adolf Hitler.

Původně tento článek sice hrál pozitivní roli v době sociálně demokratického prezidenta Friedricha Eberta, který jím bránil mladý republikánský stát před krajně pravicovými a monarchistickým silami, ale po zvolení Hindenburga se stal nástrojem, který Německo zavlekl do katastrofy.

To vzali otcové nové ústavy jako velké ponaučení a paralelně s omezením prezidentských pravomocí zrušili i jeho přímou volbu. Tu svěřili spolkovému shromáždění, které se schází jedině při příležitosti volby hlavy státu a jeho demokratická legitimace opravňující k vykonání úřadu je tím dána prostřednictvím voličů nepřímo.

Občané přímo volí pouze zákonodárný orgán a ten jako jediný je oprávněn zvolit spolkového kancléře. Během éry Konráda Adenauera se vytvořila tvz. "kancléřská demokracie", která jednoznačně zakotvila i v myslích voličů suverenitu šéfa spolkové vlády. To také bylo příčinou, proč právě Adenauer v roce 1959 odmítl úřad spolkového prezidenta - chtěl tím demonstrovat, že jeho nástupce Ludwig Erhard je prvním mužem ve státě.

Köhlerův životopisec Gerd Langguth přínos návrhu na přímou volbu prezidenta vidí v tom, že by mohl lépe prosadit své názory, které v poslední době často prezentuje. Politologové však nedávají záměru velkou šanci. Poukazují na to, že spolkový prezident se v poslední době stal u řady politiku neoblíbený, protože opakovaně pozastavil zákony velké koalice křesťanských a sociálních demokratů, a to údajně jen z formálních důvodů.

Horst Köhler se tak stal sice nejoblíbenějším politikem v zemi, ale nikoliv u vládního týmu. Na jedné straně chtěl, aby zaměstnanci měli vyšší podíl na ziscích svých zaměstnavatelů, ale na druhé nesouhlasil s návrhem na zavedení minimální mzdy. Vyzval k zavedení rovných šancí při vzdělání i u přistěhovalců a upozornil, že se nic v této sféře nezměnilo, přestože Německo potřebuje nutně talenty z ciziny. "V otázce integrace přistěhovalců Německo zaspalo," řekl Köhler. Stejně kriticky se vyslovil k současnému daňovému systému, kterému by měl, jak prohlásil, "občan také porozumět". K otázce připojení Turecka k Evropské unii zase upozornil, že pouze jeho cíp leží v Evropě a že Turecko patří k jiné kulturní oblasti.

Historik Heinrich August Winkler varoval v rozhovoru pro časopis "Der Spiegel" před podlehnutím návrhu na přímou volbu hlavy státu. Upozornil, že by šlo o populistický krok, který by sváděl vidět funkci prezidenta jako zosobnění "volontér generále" ve smyslu Jeana Jacqua Rousseau, zatím co parlament by byl pouze "volontér de taous", tedy pouhou rozdrobenou vůlí jednotlivců. Tím by si spolkový prezident mohl nárokovat vyšší "demokratickou legitimaci" než spolkový kancléř, volený "pouze" parlamentem. Přímá volba by tak mohla vyvolat útok proti reprezentativní demokracii.

Většina německý politiků se okamžitě vyslovila proti návrhu na přímou volbu spolkového prezidenta. Předseda Bundestagu křesťanský unionista Norbert Lammert varoval, že by to podstatně změnilo architekturu politického systému. Obdobně reagoval i jeho stranický kolega dolnosaský premiér Christian Wulff. Předseda zemské frakce křesťanských sociálů CSU Peter Ramsauer rovněž odmítl Köhlerův návrh. I u sociálních demokratů Köhlerův návrh vyvolal velkou skepsi. Předseda SPD Kurt Beck se od návrhu distancoval, protože by prezident byl zatažen do řešení denních problémů. Rovněž Zelení jsou k přímé volbě hlavy státu skeptičtí.

Pro se však vyslovili liberálové a představitelé Strany levice. Šéf Svobodných demokratů Guido Westerwelle Köhlerův návrh podpořil - přímá volba by podle něj měla "velké přednosti". Předseda Strany levice Oscar Lafontaine v něm vidí jednu ze zásad přímé demokracie. A viceprezidentka Bundestagu za tuto stranu Petra Pau jej označila za "pozoruhodný", protože je v protikladu s dosavadním tvrzením, že je tento úřad obsazován nestraníkem.

Zatím však jde spíše o ojedinělé hlasy a všeobecně návrh nevyvolal žádné nadšení. Mluvčí spolkové vlády Ulrich Wilhelm prohlásil, že každá iniciativa hlavy státu si zasluhuje pozornost, ale patří na území parlamentu. Proto je nyní třeba posečkat, jakou diskusi povedou zástupci obou parlamentních komor.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .