Diskriminující zákaz diskriminace?

Celá věc má totiž samozřejmě více rovin. Kromě právní i politicky-společenskou, což nakonec stejně úzce souvisí. Vždyť i ústavní soudce je nakonec jen člověk s určitým chápáním určitých pojmů.

Ve sporu se jednalo zejména o jedinou větu napadeného zákona, která umožňuje přijmout zvláštní opatření k tomu, aby se zabránilo znevýhodnění, souvisejícímu s rasovým nebo etnickým původem, a to ve jménu zajištění rovnosti příležitostí v praxi a dodržení zásady stejného zacházení. Věta je to dlouhá a komplikovaná, shrňme si ji tedy ještě jednou: když je někdo znevýhodněn příslušností k nějaké rasové nebo etnické skupině, zákon umožňuje přijmout zvláštní opatření, kterými by se takové znevýhodnění odstraňovalo. A to proto, aby všichni měli stejné příležitosti a bylo s nimi zacházeno rovnoprávně.

I když to už pak antidiskrimanční zákon neuvádí, citovanou větu všichni jaksi automaticky vztahovali na Romy. To za prvé. A za druhé se v té větě skrývá stejně nevyřčený, ale všemi viditelný, téměř filozofický spor, srovnatelný s řešením priority slepice nebo vajíčka. Když je totiž v něčí prospěch přijímáno speciální opatření, aby se zabránilo jeho znevýhodnění, je to vlastně opatření, které ho tím pádem zvýhodňuje. Podle slovenské ústavy jsou si všichni občané ve svých právech a důstojnosti rovni a nikoho nelze poškozovat, zvýhodňovat ani znevýhodňovat kvůli jeho pohlaví, rase, barvě pleti, jazyku, víře a náboženství, příslušnosti k národnosti nebo etnické skupině, smýšlení a tak dále.

Slovenský ústavní soud tedy v duchu formální logiky přijal správné rozhodnutí, že nelze - byť skrytě - někoho zvýhodňovat na základě zákona. Soudní rozhodnutí ale neodpovídá na otázku, jak tedy řešit fakt, že v praxi někdo znevýhodňován je. Právě proto se přece sporný zákon nejmenuje diskriminační ale antidiskriminační. Odpověď se bude hledat dlouho, těžce, a stejně se nikdy jednoznačné řešení nenajde.

V praxi se toho zatím na Slovensku moc nezmění. Vládní programy, přijaté na základě zákona, budou působit i nadále, jen se nebudou moci odvolávat na zákon a neměly by obsahovat zmínku o rasové a etnické příslušnosti. Protože zvýhodňování znevýhodněných, když už přistoupíme na tento slovník, je v naší civilizaci přece něčím běžným a normálním, lze se bavit jen o míře, jakou jsme přitom ochotni uplatnit. Děti jsou fyzicky, mentálně i jinak znevýhodněny proti dospělým do té míry, že zákon je různými opatřeními chrání a poskytuje jim různé výhody včetně finančních. Nezaměstnaní, chudí, nemocní a jinak společensky znevýhodněni lidé mohou uplatňovat nároky na určitou pomoc státu a na zacházení, které na ně bere zvláštní ohledy - viz třeba jenom obyčejná parkovací místa, vyhrazená pro invalidy.

V tomto slova smyslu formální logika končí a z tohoto úhlu pohledu je rozhodnutí slovenského ústavního soudu více než problematické.

Vyberte si sami podle vlastního vkusu. Protože znevýhodnění Romů proto, že jsou Romové, je realitou. Úvahy, že si za všechno mohou sami a sami si s tím musejí i poradit, jsou značně jalové. Dítě, které vyrůstá v určitém prostředí bez určitých návyků, má pramalou šanci najednou se na prahu dospělosti nějak samo od sebe vzpamatovat a změnit, to vám vysvětlí každý student psychologie. Tím spíš, že okolí takovému obratu nijak nepomáhá, spíše utvrzuje stav věcí. A také je nutno vědět, že problém Romů není jen problémem Romů, protože dopadá na zbytek společnosti - ať si to většina přeje nebo ne. Pomoc je tedy v zájmu většiny. Nejde samozřejmě jen o Romy, ale na Slovensku jde především o ně. Možná tedy nebyl zákon formulován nejšťastněji a možná opravdu měl být zrušen. Každopádně ale v praxi by mělo při dodržení platných zákonů nadále pokračovat zvýhodňování znevýhodněných. Jinak totiž zkrátka zůstanou znevýhodněni a to je také v rozporu s ústavou