Diskrétní odpor Merkelové vůči USA

Georg W. Bush si může myslet, že v Německu žijí dvě paní Merkelové. Ta jedna vystupuje v televizi a mluví o čestných a otevřených vztazích ke Spojeným státům, a pokouší se vztahy vylepšit po Schröderově odporu vůči obsazení Iráku. Ta druhá paní Merkelová má řadu požadavků a Bush s ní mluví prakticky každý týden po telefonu a dvakrát ho již navštívila během krátké doby v USA.

Požadavků německé kancléřky na amerického prezidenta je hodně a zdá se dokonce, že jich stále přibývá. Týkají se hlavně změn v akcentech americké zahraniční politiky vůči Íránu, zacházení s prezidentem Putinem a laxního přístupu k nukleárnímu vyzbrojování Indie.

Před třemi týdny hovořila paní Merkelová na Bushově ranči s prezidentem 35 minut o světové politice a snažila se ho hlavně přesvědčit o tom, aby se Spojené státy přímo zúčastnily jednání s Íránem. Paní kancléřka je přesvědčená o tom, pokud se nátlaku nezúčastní přímo USA, jednání s Íránem nebudou mít žádný úspěch. Prezident Bush přímé jednání s Teheránem odmítl. I jeho ministryně zahraničí Condolezza Riceová zastává stejný postoj.

Po telefonu zase paní Merkelová prezidentu Bushovi radila nevstupovat s Ruskem do konfrontačních vztahů. Argumentovala hlavně tím, že pro euroatlantickou alianci je ruská velmoc důležitá hlavně proto, aby vyvíjela tlak na Teherán. V červenci se bude konat v Petrohradě zasedání E-8 v ruské režii a bylo by velmi výhodné, kdyby setkání bylo úspěšné. Amerika by měla Rusům pomoci. Podobně jednal ve Spojených státech i německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a snažil se Američany přesvědčit, že by se měli přímo zapojit do jednání s Íránem. Merkelová i Steinmeier mají evidentně obavy, soudí Der Spiegel, že samotný diplomatický nátlak na Teherán nestačí. Írán požaduje bezpečnostní garance a uznání statutu regionální mocnosti. Tato očekávání může splnit pouze jediná supervelmoc, a tou jsou Spojené státy.

Spojené státy zřejmě trpí stále ještě traumatem z roku 1979, kdy íránští studenti po svržení Šáha na 444 dnů obsadili americkou ambasádu v Teheránu. V nové národní americké strategii je Írán dokonce považován za zemi, která představuje velké ohrožení pro USA. Americká administrativa dle německých expertů zřejmě sází na změnu vlády v Íránu, a to je dle německých politiků špatný odhad.

Další problém má Německo s americkým vztahem k atomové velmoci Indii, kterou by měl prezident Bush v nejbližší době navštívit. Merkelová amerického prezidenta přemluvá k větší zdrženlivosti a argumentuje tím, že sotva se dá Íránu zakazovat to, co se povolí Indii. Vztahy s Indií by pak mohl Írán využít k tomu, aby ukázal na dvojakost a falešnost americké zahraniční politiky.

Evidentní je ale jedno: Zásadní směřování německé zahrčaniční politiky se nemění, ať je kancléřem sociální demokrat nebo kancléřka z CSU, tedy křesťanská demokratka. Jediné, co se mění, je styl. Paní Merkelová je diplomatičtější. Kancléř Schröder byl mnohem otevřenější.

Podle časopisu Der Spiegel má německá soustavná kritika vliv minimálně na některé kongresmany, kteří si uvědomují, že může existovat i více pohledů, které jsou méně zatížené starými americkými traumaty. Naposledy to předvedla senátorka Barbara Boxerová, která v Kongresu dlouze citovala německého ministra zahraničí Steinmeiera.