Disident a esenbák – dvě vzpomínky na demonstrace a na Palachův týden. Příběh Víta Ibla a Davida Kabzana
V neděli 15. ledna 1989 se představitelé nezávislých iniciativ pokusili uctít na Václavském náměstí v Praze památku Jana Palacha.
„Bezpečnostní“ složky proti nim a přítomným občanům zasáhly a následovaly několikadenní početné a surově rozháněné demonstrace, známé jako Palachův týden.
V sobotu 21. ledna téhož roku se lidé na výzvu opozice vydali k Palachovým ostatkům do Všetat, kde opět čelili masivní policejní protiakci. Jako by už komunistický aparát tušil, že se blíží jeho pád, jako by se po dvaceti letech začal opět bát Palachovy výzvy, snahy vytrhnout společnost z letargie.
Na Václavském náměstí tehdy demonstroval i David Kabzan (ročník 1969). Ve Všetatech byl například Vít Ibl (ročník 1967) – avšak ne jako odpůrce režimu, nýbrž jako příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB). Dva lidé téměř stejného věku, dva zcela odlišné životy.
Bil mě dlouho
David Kabzan se jako mladý disident ocitl během Palachova týdne – nikoli poprvé - na vyšetřovně Státní bezpečnosti, kde ho týral policista Petr Beran. „Při posledním výslechu 17. ledna mě (…) mlátil čtyři hodiny. Nejdřív praštil pendrekem do plechové skříně, pak tloukl do mě, přes krk a přes hlavu,“ vzpomínal David v interview, které jsme natáčeli asi před dvěma lety - a pokračoval:
„Seděl jsem na židli, vedle ní byl kavalec, a když už jsem to nemohl vydržet, převalil jsem se na něj. Na té posteli jsem dostal dalších pár ran obuškem. Bil mě dlouho. Pak šli estébáci na oběd a ke mně dali hlídače. Vrátili se a pokračovalo to. Chtěli, abych podepsal jakousi výpověď. Léta jsem se držel, abych jim nepodepsal nic, tak mě mlátili o to víc.“ (Kabzanovy vzpomínky jsme už zpracovávali, pořad najdete zde.
Ve Všetatech na nádraží
Vít Ibl byl zhruba ve stejné době odvelen do Všetat, vesnice, obšancované a prolezlé stovkami příslušníků SNB - létal nad ní vrtulník, přístupové cesty byly zatarasené, na nádraží i jinde probíhaly kontroly dokladů, zatýkání, deportace. V rozhovoru s Adamem Zítkem pro Paměť národa na to Vít Ibl vzpomíná věcně, bez emocí, jako by mluvil o běžné policejní operaci:
„Bylo nás tam z (našeho) obvodního oddělení asi třicet. Byl jsem dislokovaný na nádraží a když přijížděly vlaky, tak jsme (cestující) prošacovali, sebrali jsme jim různé tiskoviny, letáky, transparenty, co měl kdo u sebe. Po perlustraci jsme je nasadili do autobusů a odvezli zase pryč, aby se na hřbitov a k Palachovu baráku nikdo nedostal.“
Pak konstatuje, že zásah probíhal na základě „politického rozhodnutí, tam se nic nedělo, ti lidé nic nedělali. Možná, že by to proběhlo jako tichá demonstrace, třeba by se pak provolávala nějaká hesla, ale co se týče nějakého ničení majetku, k tomu by asi nedošlo.“
V Praze Vít Ibl nasazen nebyl, ale k příčinám drsných zákroků (během Palachova týdne policie zatkla 1400 lidí) říká: „Tam byli kluci (z SNB) spíš naštvaní, je to nebavilo, stáli tam celé dni, třeba dvanáct hodin tam stáli, a na poslední dvě hodiny přišli k demonstraci, tak ti kluci už byli znechucení.“ A o demonstrantech obecně soudí: „To bylo tak, že to bylo vystoupení proti státu, proti režimu který my jsme měli bránit. V té době to bylo tak, že my chráníme stát a tihleti nespokojenci nám to chtějí zničit, převrátit to, na co jsme byli zvyklí a co podle nás jelo, jak mělo.“
Major Zeman jako vzor
Jak se Vít Ibl vůbec dostal k SNB? Narodil se v Rakovníku, vyrůstal v malé vsi - a líčí, že už jako žák zemědělského učiliště chtěl jít k policii. Měl prý dvě inspirace: první představoval jeho otec, který nosil uniformu coby pracovník ozbrojené ochrany železnic, druhou pak propagandistický seriál Třicet případů majora Zemana.
Trochu se bál, že ho u SNB nevezmou, protože otce po roce 1968 vyškrtli z komunistické strany pro pasivitu. Obával se však zbytečně – vstoupil do svazu mládeže, stal se kandidátem a posléze členem KSČ, odešel na základní vojenskou službu k vojskům ministerstva vnitra a k 1. září 1986 nastoupil k pohotovostnímu pluku SNB v Praze. Pluk fungoval jako škola, končící maturitou, Ibl vyšel jako praporčík, poté sloužil na Kladně.
Jeho názor na protikomunistickou opozici byl prý tehdy jednoduchý: „Nespokojení lidé, kteří dělají voloviny.“ Názory a argumenty disentu neznal - a ani se o ně moc nezajímal, neboť komunistické zřízení podporoval: „Mohu říct, že v dětství ani v mládí jsem nepociťoval žádné politické tlaky, ani na mě, ani na rodinu. Nikdy se nikdo nezmínil o nějaké Státní bezpečnosti, o té jsem se dozvěděl až u policie během výuky.“
Později jako uniformovaný policista neměl StB příliš v lásce: „My jsme se neměli moc rádi, protože oni byli nafoukaní a donášeli na nás. Z jejich strany to byla taková arogance a nadřazenost. Většina okresních příslušníků StB byli z našeho pohledu takoví hospodští povaleči, že by třeba odvedli nějakou práci, to moc ne.“
Když se jim chce pryč, ať jdou
Když mluví o komunistickém režimu, zohledňuje Vít Ibl především sociální jistoty (v podobě ovšem dosti zidealizované), nezmiňuje širokou a všeobecnou nesvobodu, kulturní úpadek nebo třeba devastaci krajiny, nýbrž zdůrazňuje: „Taky se mi nelíbily různé první máje a takové voloviny, ale myšlenka, že pracující si vládnou sami, se mi zdála dobrá. Asi to (ve skutečnosti) bylo jinak, ale my jsme viděli jen to základní, co se děje mezi lidmi. Na vesnici, kde jsem žil, si lidi pomáhali navzájem, v různých akcích stavěli třeba kulturní střediska a měli se celkem dobře. Každý měl chatu, auto, nepozoroval jsem, že by někdo strádal, že by neměl práci nebo se mu nedostávalo lékařského ošetření, jako to vidíme v současné době.“
Z rozhovoru záhy vyplyne, že dílčí kritické výhrady v druhé půli 80. let přeci jenom měl: „Nelíbilo se mi, že se třeba nemohlo jezdit do zahraničí. Hodně se mluvilo o Gorbačovi, o perestrojce a tak, ale že by se to nějak konkrétně u nás projevilo, to ne. Bylo to spíš takové zkostnatělé, člověk to viděl i v televizi, že to tvrdé jádro komunistů nechtělo povolit, že to tu chtěli udržet, jak to je. Kdyby třeba dovolili drobné soukromé podnikání nebo drobné zemědělství, tak lidé by byli spokojení. My jsme si třeba říkali, proč nechtějí pustit za hranice ty, kdo chtěli utéct. Říkali jsme si, tak co tady budou dělat, máme je tady živit? Tak když se jim chce pryč, ať zaplatí za školy, které tu vystudovali a ať si cestují třeba na severní pól.“
Hořící kalhoty a tkaničky
Policejní zákrok proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě a od něhož se odvíjelo zhroucení komunistické vlády, má většina účastníků v paměti jako brutální. Vít Ibl však soudí, že „to nebylo až tak jednostranné. „Jestli si pamatujete ten kordón na Národní třídě, tak jsem tam měl hodně známých kluků a ti vyprávěli, že jim tam (demonstranti) zapalovali tkaničky u bot a kalhoty těmi svíčkami, mlátili je tam do nohou, tam bylo hodně zraněných i z naší strany, o kterých se pak moc nemluvilo, spíš o těch študácích. Ale že by tam byli nějaké až brutální zásahy... No, došlo asi k flákání obuškem, to asi ve větším měřítku tam proběhlo, ale že by tam byla nějaká těžká zranění nebo taková extempore, to muselo být jenom ve výjimečných případech.“
Dodává, že v prvních dnech převratu v jeho kladenském okolí „drtivá většina lidí nesouhlasila s tím, co se děje v Praze, i se mezi čtyřma očima ptali, proč nic neděláme, proč ti Pražáci do všeho rejou, proč je tam necháme dělat voloviny. Tak jsme jim vysvětlovali, že my nemůžeme dělat nic, protože shora nechodí žádné příkazy a rozkazy.“
Současně však zmiňuje, že v období demonstrací dostali příslušníci SNB pokyn, že si v autobuse mají „nechat čepici na hlavě, protože na nás lidi plivali, to jsem vylezl a měl jsem deset plivanců na čepici a na zádech. Cítil jsem to jako takovou křivdu, že jsem těm lidem chtěl pomoct, ne jim ubližovat.“
V pozdějších letech se pohled Víta Ibla na komunistické zřízení změnil, ale nikoli zásadně: „Pořád si myslím, že to nebyl špatný režim. Docházelo určitě k excesům proti některým lidem, ale oni věděli, co dělají, že jdou proti režimu. To se trestá. Jak u nás to bylo před revolucí, tak se to dělalo v Americe a po celém světě. Když člověk šel proti svému státu, tak stát se samozřejmě bránil. Ale změnil se mi později postoj v tom, že jsem viděl různé věci, které třeba komunisté dělali v 50. letech, různé perzekuce sportovců nebo válečných pilotů z Anglie, o kterých jsme třeba moc nevěděli, stejně jako o pracovních táborech. Tak to si člověk potom říkal, proč to dělali, proč je hned zavřeli, třeba za nadávání na režim. Mohli jim dát třeba stovku pokuty.“
Vít Ibl pokračoval v kariéře u policie i po převratu, v demokratických poměrech. V roce 1996 nastoupil v Kladně ke kriminálce, o čtyři roky později přestoupil na Krajskou policejní správu na Zbraslav, rovněž ke kriminální policii. Roku 2007 z vlastního rozhodnutí odešel do civilu jako vrchní komisař v hodnosti kapitána.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.