Děti ráje a hejno žraloků

Viděli jsme se kdysi poprvé ve slavném exilovém Frankenu. Teď se dlouho nevidíme, ale jak říkal Pavel Tigrid: "Kamarádi se nemusejí furt vidět, ale měli by o sobě vědět."

Vím tedy o Honzovi, že novou knížku nabídlo nakladatelství jako soutěžní knihu pro stanici ČRo Leonardo, čímž vznikly dva důvody, abych "KAUAI" přečetl. Prvním je, že člověka zajímá, co činí člověci mu blízcí, druhým je docela příjemná povinnost popsat obsah, smysl, účel a důvod knihy, když ji už budeme nabízet posluchačům jako odměnu.

Pokud laskavý čtenář (tedy laskavý posluchač) zná Jana Pelce jako spisovatele, pak jistě ví, že se proslavil "Dětmi ráje", ale vůbec nejzřetelněji knihou "...a bude hůř", což lze považovat (jak je dnes vidět všude ve světě) za proroctví jednou provždy dané. Na světě je jistá jen nejistota, což nás většinu smrtelníků rozčiluje, ale v zásadě s tím nemůžeme nic dělat.

Znám dva Honzy Pelce. Jednoho, když kdesi vsedě klábosíme o nanicovaté podstatě všehomíra, a toho druhého, který píše. Ten Honza, který píše, mě dokáže řádně šokovat, zvláště svými povídkami, kde pouští fantazii z uzdy tak avarským způsobem divokých nájezdníků, že se divím, kde se to v tom jinak dost plachém rebelovi bere. V knihách, kde běží hamletovsky spíše o "života běh", udržím stopu snadněji, neboť jsme leccos prožívali v podivných geometrických souřadnicích Paříže, Mnichova, Vídně, s věčně tušenou a přítomnou Prahou (tehdy v rukou mistrů normalizace).

Nejsem si vůbec jist, jak bude knihu číst čtenář, který nezná ani autora, ani dobu, ani český underground, posléze asanačně vystěhovaný do rozličných koutů světa, jak ji procítí čtenář, který nezažil emigraci, tedy exil, přesněji - politický exil, Popelku v davu vyznavačů rituálních ohňů ještě plazmovějších televizí, tehdy ještě barevnějších.

Kniha "KAUAI" řekl bych, kdyby to slovo nebylo už tak těžce poznamenané nadměrným používáním, je ryzí reflexí. Kapitoly jsou řazené do očíslovaných dní (den první až osmnáctý, fotopříloha, opět autorská a Post scriptum z návštěvy Moskvy, jsou volnou řadou epizod, vzpomínek a také vytvořením zvláštního gramatického útvaru "času souběžného").

Na něj má Honza copyright a pro úspornost, až budou dnešní dny tesány do kamene a lity do bronzu, by mohl anorganický Jan Pelc sedět vedle sochy třeba Jungmanna, už proto, že by to měl blízko k slavné hospodě U Pinkasů. Časem souběžným je míněno ležérní řešení přechodu z času přítomného (tedy děje) do světa fantaskního (tedy také děje, ale jiného). V zásadě se ovšem čtenář nemusí obtěžovat přísným rozlišováním skutečnosti a paralelního vesmíru jiných příběhů, které vznikají jen tam, kde má Honza hlavu.

Naopak - metoda plynutí s vlnami oceánu jeví se zde užitečnou, protože, když se necháte oceánem kolébat, jak jen mu je libo, také nedumáte o fyzikální podstatě vzniku a pohybu nekonečné vody.

Kromě jiného se lze v knize "KAUAI" příležitostně i poučit. Například o tom, jak lze prožít noc v baru s Allanem Ginsbergem, jak se žilo undergroundu, proč může letadlo odstartovat jen tehdy, když Magor odevzdá nůž, navíc se čtenář může poučit, jak se dařilo novicům v oboru rebélie za doprovodu věrných průvodců z řad StB. Dále, jak ztratit iluze o našem vyslanectví v Paříži a to právě v době iluzí o pokračováních roku 1989.

A lze také s autorem sledovat statečný zápas s řvoucím, lstivým a nebezpečným havajským kohoutem a potvrdit si existenci démonů, nebo se dozvědět, co činí spisovatel, když potká pod vodou žraloka. Důležitější, alespoň pro mne, jsou jiné dvě jasně konturované linky, hledání sebe sama a hledání domova. A třetí podstatnou prapříčinou je nalezení anděla strážného, což autor velkoryse pomíjí, ale přes veškerou nesnahu se mu do textu i takové příhody vloudily. Proto si myslím, že velice bytostně rozumím řevu pralesa, který se v Honzovi ozval na Havaji, jeho úporné snaze navěky zůstat právě na pomezí pralesa, a vyřešit tak i druhou část lidského poslání - najít sám sebe.

Mám svou Havaj na portugalském pobřeží Algarve a rád bych skončil jako dva tetovaní veteráni - lovci žraloků, kteří si otevřeli na pláži malý bar, kde na návštěvníky cení zuby obrovské čelisti udolaných podmořských příšer, a rád bych měl ten nejšťastnější úsměv mořských vlků, jimž odliv oceánu splývá s přílivem vlnobití obsahu vynálezu bikin.

Za zvláštní pozornost lze označit P.S. celé knihy "KAUAI", a to výlet do Moskvy, kde se vyjeví dvě podstatné události globalizace. Vladimír Iljič Lenin odchází dobrovolně z mauzolea a svou čapku odhazuje v dál, a to na Rudém náměstí (stejně člověka více zaujme chrám Vasilije Blaženého), a konečně zřetelně naznačená všudypřítomnost anděla strážného Jany.

Takže jsem končil četbu zbožným přáním, aby se ten můj anděl konečně ujal svých povinností, což je tak jediné, co mi k těm dvěma lovcům žraloků na pobřeží Algarve chybí.

Čtenářům posluchačům přeji ovšem pěkný začátek čtení. Čtení o světě Jana Pelce. Ke konci se dopracujeme tak jako tak.