Děti dokumentují příběhy z totalit, zpovídají disidenty, ale i letce RAF

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Valtr a Tomáš Lom, Praha 1928

Tři tisíce žáků a pět set učitelů se v roce 2019 zapojilo do projektu Příběhy našich sousedů. Žáci natočili skoro tisíc rozhovorů s pamětníky 2. světové války a komunismu.

Záznamy jsou uloženy v rozsáhlé sbírce Paměť národa, ze které vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. V tomto pořadu zazní třináct příběhů, například vyprávění jednoho z posledních žijících československých letců RAF, Tomáše Loma.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací program neziskové organizace Post Bellum, která spolu s partnery Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů buduje rozsáhlou sbírku příběhů Paměť národa. Paměť národa se na veřejnost obrací s prosbou o podporu svých vzdělávacích projektů pro základní a střední školy. Podpořit je můžete i drobnou částkou nebo se stát členem Klubu přátel Paměti národa. Více se dozvíte zde.

Tomáš Lom, rozený Löwenstein, se narodil v roce 1924 do židovské rodiny očního lékaře Arnolda Löwensteina a jeho ženy Elfrídy Brillové. Rodina stihla před nacisty těsně před okupací utéct do Anglie: „U táty v ordinaci se potkávali emigranti z Německa, a tak si otec uvědomil, že musíme hledat budoucnost v exilu,“ vypráví Lom, který tři dny před okupací v březnu roku 1939 nasedl na vlak: „V kupé jsem si dovolil menší provokaci. Němci se tam zdravili Heil Hitler!, tak jsem okázale zdravil Grüß Gott a Guten Tag.“ 

Matka Tomáše Loma Elfrída, 1924

Tomáš Lom v Londýně absolvoval dvouměsíční kurz angličtiny pro cizince, a poté nastoupil do internátní školy. Za trimestr složil maturitní zkoušku. Poté ho přijali na přírodovědeckou fakultu univerzity v Glasgow, ale studium nedokončil, chtěl bojovat. Když dosáhl osmnáctého roku, hlásil se na československé ambasádě: „Viděl jsem, co se děje doma v Československu a nechtěl jsem stát stranou. Proto jsem se přihlásil do armády,“ vysvětluje Lom, kterého přidělili v roce 1942 k pěším jednotkám. Na jeho žádost ho v roce 1944 umístili do výcviku radiooperátorů a palubních střelců. Poté ho přidělili ke službě u 311. československé bombardovací perutě RAF.

Světlice zapálila letoun

Tomáš Lom v roce 1945

Při jednom z cvičných letů došlo k dramatické události. Jeden z členů posádky, nemehlo, jak ho nazývá Lom, vypustil tzv. osvětlovací fléru do potrubí opačným způsobem, padákem napřed. Fléra se vzpříčila a došlo k jejímu vznícení už v prostoru letadla. Požár se nepodařilo uhasit ani s pomocí ručních hasicích zařízení a vážně se přitom poškodilo směrové kormidlo.

Situaci zachránil mistrovský kousek pilota Hořejše: „Bez směrovky kapitán Hořejší hrdě přistál. Uměl to nasměrovat pomocí čtyř motorů. Kdyby však fléra přepálila vejškovku, tak bychom se zřítili do moře a ani pes by po nás neštěkl,“ líčí dobrodružství Tomáš Lom žákům a jejich učiteli z pražské základní školy Smolkova.

Bomba explodovala v letadle

Zleva Božena, Kateřina, Jiří a Tomáš Lom, 1957

Později byl Tomáš Lom přeložen do operačního výcvikového střediska na Havanu. Nastoupil k 111. OTU Nassau na Bahamských ostrovech a prošel pilotní školou. Létalo se na letadlech B-25 Mitchell. Při jednom cvičení bombardování z malých výšek došlo opět k podobné dramatické události.

Bomba zůstala viset v závěsu letadla, vybuchla a rozbila, co bylo v jejím dosahu: „Měl jsem štěstí, že jsem nebyl zasažen žádnými střepy, ale hydraulika na spouštění podvozku byla jako řešeto. Pilot kapitán Engel bravurně přistál při minimální rychlosti pouze na jednom kole,“ popisuje Lom příhodu, při které naštěstí nebyl nikdo zraněn.

Letec RAF vstoupil do KSČ

Když Tomáš Lom doletěl do Prahy, nějaký čas ještě sloužil v armádě. Už se nejednalo o dobrodružství v bitvách ve vzduchu, ale například hlídal letadla v ruzyňském hangáru.

Valtr a Tomáš Lom, Anglie 1975

Po měsících odložil uniformu a přihlásil se na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kterou zakončil doktorátem. Říká, že pro jeho získání musel na nátlak člena komise prověřující studenty udělat ústupek režimu: „Vstoupil jsem po nátlaku do komunistické strany a naučil jsem se zpívat Internacionálu, což musela být hrůza poslouchat,“ zlehčuje své angažmá v KSČ letec Lom.

Své politické angažmá v době, kdy stovky jeho kolegů z RAF a západní fronty mířily do vězení jako údajní západní špioni, komentuje nadneseně a s bonmotem: „Politika je něco jako životní prostředí. Je dobré, když ho znáš, protože víš, co tě čeká a nemine. Nejradši bych si vybral Stranu mírného pokroku v mezích zákona podle Jaroslava Haška,“ komentuje Lom.

Náměstek ředitele Lom neprošel prověrkami 

Po dokončení studií nastoupil Tomáš Lom do laboratoří závodu Tesla-VUVET. „Ve straně brali všechno hrozně vážně a začali rozdávat stranické úkoly. Můj první úkol byl naučit členy radioamatérského kroužku morseovku. To jsem dělal rád a účastnil jsem se různých polních cvičení radioamatérů,“ popisuje Lom jeden z mnoha úkolů, které plnil. Dále například dodával tisk do podniku nebo se podílel na založení podnikové tělocvičné jednoty, kde dělal cvičitele.

Tomáš Lom 2018

Při prověrkách po roce 1968 už Tomáš Lom stranickou legitimaci nedostal. Sám podotýká, že naštěstí. Následně si ho zavolal ředitel podniku s tím, že bude muset zažádat o odstoupení z funkce náměstka ředitele. Pamětník obdržel doklad, že je už pouze vědeckým pracovníkem. A jím zůstal až do svého odchodu do důchodu.

Maminka nechala tříleté dítě samo v lese

Jiný příběh z války vyprávěla tetička jedné z žákyň paní Věra Cepková, která se narodila v roce 1942 a vyrůstala na hranicích Sudet v malé obci Studenec. Vzpomínala, jak jako tříleté dítě zůstala opuštěná v lese: „Za povstání 1945 po silnici od Vrchlabí utíkali Němci. Po vesnici se rozkřiklo, že půdou po domech a budou brát rukojmí, tak se mnou moje maminka z chalupy utekla do lesa. A to si pamatuji. Protože maminka mě tam nechala a šla ještě pro nějaké věci do chalupy. V lese jsme byli ale jen jeden den, vypráví paní Cepková jednu z prvních vzpomínek z dětství.

Sovětská okupace vzala mladým lidem naději

Drama prožila v šestadvaceti letech, když tuto zemi přepadly sovětské tanky v srpnu 1968: „Byla to pro mě ztráta všech nadějí. V rádiu hlásili, že jsme obsazeni spřátelenými vojsky, ale já to nedokázala pochopit. Jediné, co jsem věděla, bylo, že musím do práce,“ vypráví Věra, která pracovala v pražské kanceláři jako referentka odbytového sdružení papírenského průmyslu.

Pamětnice Věra Cepková s žáky

Paní Cepková popisuje dramatické chvíle o rok později, když jí na Václavském náměstí během poklidné demonstraci proti okupaci málem ztloukli policisté. Viděla brutální policejní násilí na ženách s dětmi, na mladých i starých lidech. Jí se podařilo utéci, ale šokovalo jí to: „Když došlo k tomu, že policisté začali lidi bít, utíkali jsme ulicí Ve Smečkách, která byla rozkopaná. Tak jsme se natlačili do vrátnice Artie, kde jsme se chtěli schovat. Byla tam ale vrátná, která vykřikovala, že bude okamžitě zjišťovat, kdo tam patří a kdo ne a zavolá policii. S kamarádkou jsme vyrazili do ulice a nakonec se nám podařilo dostat se až do práce. Bylo to snad horší než v roce 1968. Češi tloukli Čechy,“ vypraví naléhavým hlasem žákyním paní Cepková.