Deset let od odchodu z Libanonu

Izraelci byli v Libanonu už od roku 1982. Tehdy se izraelská vláda rozhodla zapojit se to tehdy už šest let trvající občanské války v Libanonu na straně křesťanských Maronitů, a společně pak odstranit hrozbu ze strany Organizace pro osvobození Palestiny, která se po vyhnání z Jordánska usídlila právě v Libanonu. Izraelské plány se však nedařilo uvést v činnost, a tak po čase Jeruzalém už pouze udržoval nárazníkové pásmo podél společných hranic. Toto pásmo bylo v průměru několik kilometrů široké, a Izraelci ho udržovali pomocí takzvané Jiholibanonské armády, spojeneckých oddílů vytvořených nejdříve libanonskými křesťany, později i dalšími Libanonci.

Mezitím v 80. a 90. letech vyrostl Izraelcům uvnitř libanonských hranic nový nepřítel, radikální šíitské hnutí Hizballáh, financované, ale i vycvičené na náklady Íránu jako její prodloužená paže. Právě útoky jednotek Hizballáhu a ztráty až několika mužů měsíčně přivedly Izraelce k pochybnostem o tom, jestli stojí za to udržovat svou přítomnost na jihu Libanonu, když dolet raket v rukou Hizballáhu dávno přesáhl hloubku této nárazníkové zóny. K rozhodnutí došlo v roce 2000, kdy byl premiérem Ehud Barak z levicové Strany práce, zvolený o rok dříve, mimo jiné také díky příslibu, že stáhne izraelské jednotky z jihu Libanonu.

Proti tomuto kroku byla v Izraeli relativně malá opozice, a pokud se ozývaly nesouhlasné hlasy, tak zejména protestovaly proti tomu, jak a za jakých podmínek ke stažení došlo. Izraelci totiž zaprvé odešli bez dohody s Libanonem, a zejména Sýrií, které tehdy Libanon de facto okupovala. Odchod tedy nebyl směněn za mírovou smlouvu nebo nějaké záruky. A za druhé, Izraelci odešli narychlo, tedy tak, aby se na poslední chvíli nestali cílem útoku Hizballáhu. Za sebou nechali nejen množství relativně citlivého vybavení a dokumentů, ale zejména několik tisíc arabských spojenců z Jiholibanonské armády s jejich rodinami, kteří pak padli do rukou Hizballáhu. To mnozí Izraelci premiéru Barakovi dosud vyčítají jako zradu na spojencích.

Nyní, po deseti letech se zdá, že pravdu měli mnozí z těch, kdo byli tehdy v samotném Izraeli kvůli svému nesouhlasu s odchodem okřikováni jako pravičáci a váleční štváči – Izrael se totiž stáhnul z Libanonu aby dosáhl lepšího mezinárodního postavení a aby získal více bezpečnosti, ani jedno se nestalo. Libanon prohlásil, že požaduje vydání dalšího relativně malého území, které mu však zřejmě nepatří, a tedy se ukázalo, že odchod z nárazníkového pásma k vyřešení vztahů s Libanonem nepřispěl. Místo toto Izraelci ztratili část své strategické hloubky. Především ale urychlený odchod byl v arabském světě vnímán jako úprk, nebo přinejmenším jako projev nedostatku vůle vytrvat pod tlakem. K důsledkům proto někteří kritici tehdejšího Barakova kroku počítají i jedno důležité rozhodnutí Jásira Arafata, ke kterému došlo pár měsíců poté. Arafat k překvapení i mnohých Palestinců odmítl během jednání v Camp Davidu izraelskou nabídku, která de facto znamenala vytvoření palestinského státu a splnění téměř všech palestinských podmínek – místo toho Arafat zvolil Intifádu, která vypukla krátce poté.

To je ovšem jen spekulace, byť celkem podložená. To, co je zcela evidentní, je dění v samotném Libanonu. Jih Libanonu nepřešel do rukou Libanonské armády, jak si představoval Izrael, a jak mu slibovali vždy optimisticky naladění západní novináři. Místo toho se jih Libanonu stal v podstatě svrchovaným územím Hizballáhu. To znamená, že Izrael - vojensky vzato - vlastně sousedí s Íránem, který Hizballáh financuje a do značné míry řídí. O tom, že Hizballáh samotný nevnímá stažení Izraelců jako projev dobré vůle, ale jako vynucený ústupek, nikdy nikdo nepochyboval – ostatně toto hnutí právě k desátému výročí svého vítězství otevřelo rozsáhlé muzeum a naučný park, kde předvádí svou vlastní verzi událostí, včetně vystavených izraelských tanků zabředlých do písku na dně propadliny, s děly svázanými do uzlu. Expozici doplňují fotografie cílů příští palby Hizballáhu, jako je letiště u Tel Avivu.

O tom, že Hizballáh nepovažuje smíření s Izraelem za možné ani žádoucí, svědčily i jeho činy. Pouhé čtyři měsíce po izraelském odchodu pronikla jeho jednotka přes hranice, odkud unesla a zabila tři izraelské vojáky. Podobných výpadů, většinou neúspěšných, pak provedla celou řadu. Jeden z nejznámějších incidentů se odehrál v roce 2006, protože tehdy kvůli únosu izraelských vojáků a raketovému útoku se izraelská vláda rozhodla odpovědět vlastním protiútokem na libanonské území, řčímž vypukla známá několikatýdenní válka.

Hizbaláh se ale především v území, které mělo zůstat neutrální, dokonale zabydlel se vším všudy, včetně vybudování rozsáhlých podzemních bunkrů a chodeb, a také tím, že od Sýrie a Íránu přijal do své výzbroje desítky tisíc střel s doletem o stovkách kilometrů, jež jsou údajně namířeny až na Tel Aviv. Hizballáh za vítězství považuje i svou účast v této válce, kterou se mu podařilo libanonskému obyvatelstvu prodat nikoli jako neštěstí, do kterého zbytečně zatáhl celou zemi, ale jako součást své obrany Libanonu proti Izraeli. Hizballáh také mezitím pronikl do libanonské vlády, a tak de facto drží on a jeho patroni Sýrie a Írán v šachu jak Libanon, tak i Izrael. Právě před několika dny v severním Izraeli proběhlo cvičení, které simulovalo masivní raketový útok na izraelská města a vesnice – takový, jaký by pravděpodobně proběhl, kdyby Izraelci nebo Američané provedli útok na íránská jaderná zařízení.

A tak zatímco v Libanonu si připomínají desáté výročí vítězství, v Izraeli se odehrává velmi bolestné zpytování – odchod z Libanonu byl tehdy pro mnohé velmi vítanou úlevou, nejen proto, že tam Izraelci ztráceli vojáky. Ale i proto, že mnozí Izraelci neměli dobrý pocit z toho, jejich vojáci se pohybují na cizím území. Odchod z nárazníkového pásma však zanechal velmi smíšené pocity, stejně jako odchod z Gazy o pět let později. V obou případech izraelská armáda vyklidila strategicky důležité území, aniž by to svět považoval za příspěvek k míru. Z obou těchto území pak odpůrci existence Izraele podnikli útok proti Izraeli samotnému. Z toho podle mnohých Izraelců vzchází poučení pro všechny příští teritoriální kompromisy, včetně toho, o kterém právě těchto dnech jednají prostřednictvím Američanů s Mahmúdem Abbásem. Totiž ten, že ústupky se mají dělat jen tehdy, když je určitá záruka, že povedou k míru, a nikoli k tomu, aby nepřátelé měli ještě snazší situaci při útocích na izraelské území.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.