Den Jeruzaléma

To vše vypadá jako dávná historie, naposledy byl ovšem Jeruzalém dobyt před pouhými čtyřiceti lety v rámci takzvané šestidenní války Izraele s Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Izraeli se v roce 1967 podařilo dobýt dosud Jordánskem spravovanou východní část a od té doby se v židovském státě slaví zvláštní svátek zvaný Den Jeruzaléma, slavený podle židovského kalendáře 28. ijaru, a tedy podle západního počítání během května či června. Jako mnohé jiné svátky tohoto druhu je i tento den předmětem hořkých sporů. Jeruzalém a jeho budoucí postavení je vlastně jednou z hlavních překážek budoucího izraelsko-palestinského mírového uspořádání. Jako hlavní město si ho nárokují Izraeli i Palestinci, a ani jedna strana si vlastně nemůže dovolit velké ústupky. Ostatně každý, kdo ho někdy navštívil, cítí, kolik napětí se v Jeruzalémském vzduchu vznáší. Na světě je asi málo míst, která mají pro světové dějiny takový význam jako Jeruzalém. Byli si toho vědomi i diplomaté, kteří v roce 1947 doporučili Společnosti národů vyřešit napjatou politickou situaci v v tehdejší britské Palestině vytvořením dvou národních států, židovského a arabského. Ovšem s tou podmínkou, že Jeruzalém jako místo, na kterém měli zájem oba národy, ale vlastně téměř celý svět, zůstane mezinárodní zónou. Když měl plán vstoupit v platnost, arabské jednotky obsadily západní břeh, kde měl vzniknout Palestinský stát, a zmocnily se také Jeruzaléma a jeho Starého města s většinou historicky a nábožensky důležitými místy. Během následujících téměř dvaceti let mohlo Jordánsko těžit z turistického ruchu, který je se Svatým městem spojen. Do Starého města nemohla jen jedna skupina - Izraelci. A to přesto, a nebo právě proto, že jejich stát se rozkládal doslova za městskými hradbami. Mezitím vznikal moderní izraelský Jeruzalém na západ od Starého města, kde leží všechny atributy metropole - sídlo prezidenta, vlády, parlamentu, stejně jako moderní muzea a divadla. Na jordánské straně se toho moc nedělo. Obyvatelé Jeruzaléma částečně přijali tamní občanství, užívali jordánskou měnu, avšak byli také vystaveni ze strany úřadů nejrůznějším omezením, které je udržovaly v chudobě a zaostalosti. Změna nastala právě během roku 1967, kdy se Jordánsko zapojilo do šestidenní války, čehož Izrael využil mimo jiné k dobytí východního Jeruzaléma včetně Starého města. Dobytí Starého města s takzvanou Zdí nářků se stalo jedním z nejvýznamnějších okamžiků moderních izraelských dějin, který mnozí Izraelci považují nejen za své vojenské, ale také morální vítězství. Na rozdíl od rozsáhlých území na Západním břehu a v pásmu Gazy se Izrael rozhodl východní Jeruzalém anektovat, tedy přivtělit do vlastního území. Tento krok téměř žádný stát na světě nikdy neuznal, a mnohé země z Jeruzaléma přesunuly své ambasády do Tel Avivu, aby nebylo o jejich postoji žádných pochyb. Nikdo však Izraeli nemohl zabránit v tom, aby začal Jeruzalém spravovat celý a chovat se, jako kdyby byl, slovy izraelského zákona "nedělitelným městem". Arabští obyvatelé východního Jeruzaléma dostali zvláštní status, který jim umožňoval přístup k podobným například sociálním výhodám, jako měli občané Izraele. Město zažilo bouřlivý rozvoj, Jeruzalémská radnice, pod vedením legendárního starosty Teddy Kolleka, vídeňského rodáka, začala s velkými investicemi do arabských čtvrtí. I když mnozí kritici izraelského přístupu tvrdí, že arabské čtvrti se nikdy nedostaly na takovou úroveň jako ty v původním izraelském západním Jeruzalémě, Kollekovy investice do tohoto města byly obrovské a jsou dosud vidět. To vše bylo i v zájmu uchování vidiny, že celý Jeruzalém navždy zůstane Izraeli, vždyť i známá protiteroristická bariéra obklopuje město zvenčí. Některé židovské čtvrti dnes leží dokonce ještě východněji než arabský východní Jeruzalém, čímž dává Izrael najevo, že žádné dělení pro něj už nikdy nepřichází v úvahu. Jeruzalém je dnes jednotné město, lze ho projít ze západu na východ bez jakýchkoli problémů. Potíž je v tom, že by to nikoho nenapadlo. Jeruzalémy jsou i po čtyřiceti letech pořád dva, východní a západní, arabský a židovský. Dokonce i autobusy městské dopravy jezdí pro každou skupinu jinak a jinudy. Nejde o nějakou segregaci, ale o přirozený vývoj, vede-li autobus z arabské čtvrti do jiné, žádný Izraelec by tudy ani neměl důvod jet a naopak. Co bude s Jeruzalémem do budoucna je velká otázka. Palestinská politická reprezentace trvá na tom, že toto město se musí stát metropolí budoucího palestinského státu, zatímco Izraelci o tom nechtějí slyšet. Podle osobního názoru autora těchto řádků by ve skutečnosti i arabští obyvatelé Jeruzaléma dali přednost tomu setrvat pod izraelskou správou, přinejmenším proto, aby si zachovali nerůznější výhody. Je ovšem velmi pravděpodobné, že právě jich se na názor nikdo ptát nebude. To však neznamená, že výroční den dobytí Jeruzaléma Izraelem považují za obzvláštní svátek, spíše mají přinejmenším smíšené pocity, pokud se dokonce necítí pokořeni. Také stanovisko většiny mocností je, že město by mělo být rozděleno a jeho východní část přiřčena Palestincům. Problém je, že k tomuto A nikdo neřekne B - nutným důsledkem tohoto kroku by bylo i fyzické rozdělení města, protože protiteroristická bariéra, která Jeruzalém obtáčí z východu, by musela vést mezi domy skrz město - dočista jako v Berlíně před dvaceti lety. Hebrejský název města, Jerušalajim, znamená město míru. Možná se jednou dočkáme toho, že město Jeruzalém svému názvu dostojí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .