Den holocaustu

A stále se vtírá neodbytná otázka - mohlo by se to všechno opakovat? Hledání odpovědi je nesnadné, ale pokusme se nejprve o malý historický exkurs. Když se v roce 1948 chopili moci komunisté, ještě jsme nestačili vstřebat hrůzy války, a už přišel totalitní režim. Jeho vedení bylo více či méně skrytě antisemitské a otevřeně antisionistické a holocaust byl obtížným tabu. O jeho hrůzách a obětech se nemluvilo,. jakákoli připomínka narazila na ostré cenzorské škrty. A v této atmosféře vyrůstaly generace, pro něž bylo šoa něčím zcela neznámým, vzdáleným, neskutečným .

Po listopadové revoluci se poměry diametrálně změnily. Byla jsem hrdá na skutečnost, že se do země vrátil závan atmosféry Masarykovy první republiky, tohoto ojedinělého ostrůvku uprostřed nacionalistických a antisemitských vln předválečné Evropy. Byla jsem pyšná na to, že nacionalismus a antisemitismus neměly v nových poměrech místo a byly explicitně odsuzovány.. Byla jsem vděčná nově se utvářející české zahraniční politice, jež explicitně podporovala stát Izrael a rozptýlila tak jednostranně proarabskou orientaci totalitního režimu. Toto nadšení však nevydrželo dlouho. Malé, ale dravé nacionalistické skupinky nebo přímo politické strany - jako například Republikáni Miroslava Sládka - již v první polovině devadesátých let sbíraly vypjatým nacionalismem body a přízeň. A když se v novinářských a dalších kruzích začaly objevovat spisky, pátrající po židovských kořenech lidí z politického a veřejného života, , bylo mi jasné, že není vše úplně v pořádku.

A taky že nebylo. Projevy nacionalismu a zjevného či zahalenějšího antisemitismu začal establishment přehlížet a nastolil opravdu směšnou praxi. Policie posuzovala tyto excesy absurdním způsobem - odpovědnost přesunula na různé ústavy a instituce, a ty po dlouhé době zkoumání, většinou s odvoláním na svobodu slova a shromažďování, sdělily, že se nic protiprávního a nebezpečného neděje. Dokonce se začalo tvrdit, že Židé jsou dost vlivní na to, aby takové útoky odrazili . A Romům, kteří byli rovněž oběťmi nacistického holocaustu a častým terčem útoku novodobých nácků, se nenaslouchalo vůbec. Ostatně zapáchající prasečák v jihočeské obci Lety, kde byl za války koncentrák pro cikánské obyvatelstvo, stojí jako smutný symbol tehdejší a současné nerozhodnosti a laxního přístupu, dodnes.

Po výletu do nedávné historie pohled na současné dění. Židovské komunitě v rozvoji nic nebrání- a ona toho plnokrevně využívá. A i bratři Židů. v utrpení šoa , Romové, mají své spolky, internetové servery, rodící se elitu mladých, vzdělaných lidí. Česká republika se však na druhé straně za blahosklonného přihlížení odpovědných orgánů stala vyhledávanou arénou pro koncerty a další aktivity domácích i zahraničních nácků, jimž se nebrání v hajlování, uctívání popíračů holocaustu a podpalování romských obydlí. Demokraticky zvolený prezident prosperující členské země Evropské unie Václav Klaus znevažováním válečného utrpení romských spoluobčanů sám vlastně holocaust popírá, čímž dává například munici nacionalistům z Národní strany, kteří vyprovokovali současnou kontroverzi kolem tábora v Letech.

Dlužno říci, že v této nedobré atmosféře, hrají dobrou roli média, která o zmíněných záležitostech informují objektivně a kvalitněm a nepodléhají názorům, které lze zaslechnout i dnes, jednašedesát let po nejničivějším válečném konfliktu. Sama jsme se setkala s míněním, že je třeba dávat oběma stranám zmíněných kontroverzí pro prezentaci stejný prostor. Přesně podle výstižného výroku - třicet minut Židi, ale pak i půlhodinku Hitler. Je však pravdou, že takové názory neslyšíme často a pocházejí spíše ze spodních pater společnosti.

Dnes si oficiálně připomínáme Den holocaustu.. A to je jistě i zásluha demokratického režimu a také českých a moravských židovských obcí, které se nezaměřují jen na vlastní rozvoj, historické dědictví a uchování vzpomínky na své zavražděné. V rámci komunity existuje i řada programů, směřujících k široké veřejnosti, jíž je i dnes třeba tragickou minulost se všemi důsledky připomínat. Ráda bych v této souvislosti odcitovala jeden z názorů , který jsem vybrala z internetové diskuse k 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Od osvobození Osvětimi uplynulo TEPRVE 60 let. Ale pro velkou část lidí je to dávná historie, něco jako doba kamenná... Mimochodem, dobu kamennou zná mnoho žáků z dějepisu lépe, než právě třeba nacistickou a komunistickou diktaturu. Na ně se většinou již při hodinách nedostane. Účám dějepisu se holt lépe vykládá o pračlověku zabíjejícím mamuta než o Hitlerovi zabíjejícím miliony Židů... Když to nezvládne, proč teda učí dějepis? Totální ignorace toho, co se před pár lety na tomto světě stalo, je nesmírně nebezpečné! Vede k zlehčování celé nepředstavitelné hrůzy, dokonce ke zpochybňování holocaustu! A hlavně lidi ukolébává a snižuje na minimum naši ostražitost před podobnou hrozbou. Nacionalismus si tu v klidu vzkvétá a místo, abychom ho udusili v zárodku, hluše čekáme, až nám přeroste přes hlavu...

Domácí židovská komunita určitě nečeká, ale mám nepříjemný pocit, že z nejrůznějších důvodů setrvávají v nečinnosti jiní.A pokud je necháme v klidu, můžeme se nadít hrůzných věcí, zužování demokratického prostoru, omezení svobody a nezávislosti. Živné půdy pro možný návrat tragédie, na níž dnes vzpomínáme.