Demonstrativní sebevražda vlády sebevrahů

Občan, příznivec i nepříznivec Zemanova kabinetu, může s uspokojením zaznamenat, že ač se nesplnila řada nadnesených předvolebních slibů, může si levicová menšinová sociálnědemokratická vláda, s mocným přispěním opozičně smluvního pravicového partnera, připsat kdejakou zásluhu.

Snad nejvíce je oceňována skutečnost, že se zlepšila ekonomická situace země. Opozice - smluvní i nesmluvní - sice namítá, že je to na úkor zvyšujícího se schodku státního rozpočtu, a tedy celé budoucnosti země, jenže - opoziční ruce na opoziční srdce - nejenže si Zemanův kabinet ekonomickou situaci státu v době nástupu do funkcí nevymyslel, nýbrž zdědil, ale navíc podobně se chová řada vlád řady zemí a dokud existuje naděje, že se schodkový vývoj dá nějak napravit, není to až tak veliká vada na kráse vládnutí. Naděje tu, přes všechny výhrady, je a dost veliká.

Dá se za ní považovat připravovaný vstup České republiky do Evropské unie, přičemž je nutné uznat, že i s tímto procesem se za vlády sociálních demokratů (a možná i tak trochu navzdory niternému přesvědčení řady sociálně demokratických voličů) podařilo notně pohnout. Premiér Zeman dokonce pro čtvrtý rok vlády vytkl za cíl uzavření všech kapitol jednání o vstupu republiky do Evropské unie, jakož i převzetí všech evropských právních norem.

Je to sice - řekněme - předvolební trik a slib, jehož splnění je za hranicemi možností jeho vlády - už třeba proto, že samotné země Evropské unie počítají s uzavřením oněch vstupních jednání až koncem příštího roku, nikoli v jeho polovině - nicméně trik i slib, který je, soudě podle současného vývoje přibližovacích rozhovorů proveditelný.

Jenže - kdyby to tak byl slib jediný. Premiér Zeman, aby snad dodržel poměrně bombastickou linii komunikace jeho vlády s veřejností, nastínil podobných plánů do čtvrtého roku vládnutí celou přehršli: vláda totiž chce ještě - dokončit privatizaci telekomunikací, energetiky a Unipetrolu. Vláda chce dokončit reformu státní správy a reformu justice. A dále: zlepšit výběr daní, zrychlit růst ekonomiky, zesílit boj proti ekonomické kriminalitě a proti extrémistickým skupinám, zahájit reorganizaci armády, aktualizovat koncepci integrace Romů, prosadit nový systém plateb za zdravotní péči - a to ještě není výčet celý.

Tato jaksi "zavalovací" taktika, kdy je v již zahájeném předvolebním období veřejnosti slíbeno v podstatě všechno, kam oko dohlédne, je sice na jednu stranu dost průhledná ve své nesplnitelnosti, ale na straně druhé, přihlédneme-li ke skutečnosti jak moc a jak snadno chce být část veřejnosti neustále klamána, může slavit napřesrok i jisté volební úspěchy.

Stojí však za zamyšlení, zda tato slovní plánovací nabubřelost není jen rouškou pod níž se skrývá odvrácená podoba (nejen) sociálně demokratické vládní politiky. Někdy zhruba před padesáti lety uveřejnil Walter Lipmann, bystrý a jasnozřivý pozorovatel americké politické scény, úsudek, který poměrně neuvěřitelně pasuje na politickou garnituru o půl století jindy a půl světa jinde. Citujme: "Úspěšní demokratičtí politikové jsou až na tak vzácné výjimky, že je lze považovat za div přírody, lidé váhaví a ustrašení. Jejich politická činnost tkví pouze v tom, že získávají, usmiřují, podplácejí, svádějí, balamutí nebo jinak se snaží naklonit si ty voliče, kteří se domáhají splnění svých požadavků výhrůžkami. Pro takové politiky není rozhodující, zda návrh zákona je dobrý, nýbrž zda je populární, pro ně není rozhodující, zda se zákon osvědčí nebo bude užitečný, nýbrž zda se okamžitě zalíbí vlivnýmvoličům." Napsal před nějakými padesáti lety Walter Lipmann.

Čímž se dostáváme k nejslabšímu bodu účinkování Zemanovy vlády, kterou je bezpochyby neschopnost napravit či snad dokonce nějak posílit vztah občanů k výkonné politice. I když za tři roky Miloš Zeman obměnil polovinu kabinetu, k tomu, aby jeho vládnoucí družstvo nepůsobilo na velkou část veřejnosti jako modelové příklady toho, jak vládnutí vypadat nemá, to věru nestačilo.

Bezpochyby to není jen "vinou" odněkud z žumpy píšících novinářů, že až na pár výjimek slouží Zemanovi ministři (a mnohdy i pan premiér) jako čítankové příklady jevu, zvaného "arogance moci".

Shrnuto a podtrženo: vláda sebevrahů dosud v podstatě plní, co slibovala. Likviduje pomalu sama sebe a nikoli celou zemi. To je okolnost, která stojí za uznání…

ČRo 6 / RSE

29. srpna 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz