Děláme z češtiny hatmatilku?

Jak vysvětluje ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva, který proměny českého jazyka bedlivě sleduje jako vědec, úzce to souvisí s prudkým rozvojem společnosti a především technologií. „V posledních dvaceti letech měníme technologie natolik, že se mění prakticky celý svět. Například slovo disketa zná jen určitá část naší generace.“

Český jazyk se podle ředitele Ústavu pro jazyk český mění radikálněji než kolem roku 1920 při vzniku Československa. „Tehdy se toho moc neměnilo protože v rakousko-uherské monarchii se čeština už dříve používala jako úřední jazyk,“ srovnává Karel Oliva, který varuje před ignorováním tradičních českých slov. „Snad abychom byli moderní nebo světoví, tak používáme cizí slova pro věci, pro které máme český ekvivalent a to mi vadí.“

Překotný vývoj češtiny kritizuje také 92letá Zdenka Fantlová, které na současném vývoji češtiny také nejvíce vadí záplava počeštěných anglických slov. „To co se děje nyní s češtinou koresponduje s nedostatkem národní pýchy. Stále někde hledáme a přejímáme anglická slova. Přitom to dělat nemusíme, jsme vzdělaný národ a máme bohatou řeč.“

Jako židovská dívka byla Zdena Fantlová během druhé světové války deportována do Terezína, a jako jediná z celé své rodiny přežila Osvětim. „My jsme byli vlastenci a čeština pro nás byla svatá řeč. Teď češtinu strašně mršíme. Používáme anglická slova dáváme tomu české koncovky. To je hatmatilka,“ říká spisovatelka Fantlová. Ta po roce 1948 emigrovala nejdříve do Austrálie, potom do Velké Británie. Jediné, co ji z doby před válkou zůstalo, byla právě mateřština. „Nikdo z mé rodiny nezůstal naživu. 36 členů mé rodiny zmizelo a zbyla mi tak pouze ta čeština. I proto se každý rok vracím do Česka, připadám si tady jako doma.“

Ředitel ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR Karel Oliva souhlasí s tím, že používání jazyka plně koresponduje se společenskými trendy. „Češtinu můžeme rozdělit na prestižní, vznešenou češtinou a obecnou hovorovou češtinou. Jinak mluvíme doma nebo v restauraci a jinak budeme mluvit ve významné společnosti. Ale i dnes není problém, když se společenské hranice bourají, například na koncertě České filharmonie už vidíte pány v tričku a džínách.“ Podle Karla Olivy je důležité toto rozdělení zachovat. „Vypovídá to totiž o kulturnosti našeho národa.“