Dědečky zabili komunisti, táta autobusák pak nestavěl ruským vojákům, říká Martin Fendrych
„Když jsem šel na vnitro, šel jsem tam doslova z undergroundu, z kotelny. Být neskromný by v této situaci bylo naprosto šílené. Nezbývalo nám, než být skromní. Protože jsme nic nevěděli, nic neuměli, byli jsme trapáci, spolu s Langošem, Rumlem a ostatními, a přišli jsme z těch, jak nám pořád vyčítali, sadů, lesů, zahradnictví,“ říká s nadhledem nedělní host Barbory Tachecí, novinář, spisovatel a bývalý politik Martin Fendrych.
„Ta doba měla jinou hodnotu, jiný tvar a jiný obsah. Se svou skromností bych měl ale na druhou stranu pochybnosti, protože když děláte sedm let na vnitru, z toho pět let náměstka, chodí za vámi každou chvilku někdo s mikrofonem, jste často v televizi a zvou vás do debat a váží každé vaše slovo, najednou si zvyknete na veřejnou pozornost a začne vás to měnit. Tedy vůbec bych netvrdil, že jsem byl jako náměstek skromný, občas jsem se možná choval i jako blbec,“ dodává bývalý politik.
Novinář, spisovatel a bývalý politik Martin Fendrych se narodil 10. ledna 1957 v Praze. Vystudoval gymnázium, studium Fakulty strojní ČVUT nedokončil. Po roce 1989 působil jako mluvčí federálního ministra vnitra Jána Langoše, také jako náměstek ministra vnitra Jana Rumla (ODS), s nímž se znal již z minulosti, kdy společně navštěvovali přednášky filozofa Milana Machovce a také z činnosti na samizdatovém časopisu Vokno. V roce 1992 také kandidoval v parlamentních volbách za Občanskou demokratickou alianci (ODA). Poté byl redaktorem týdeníku Respekt, kde v roce 1998 krátce zastával funkci šéfredaktora. Působí jako komentátor Aktuálně.cz a deníku Insider.Je ženatý a má čtyři děti.
Půl roku ve vězení pro nic
Velkou stopu v rodině Martina Fendrycha udělala doba totality. „Oba mé dědečky komunisti nejenže zavřeli, ale bylo to tak, že je dokonce oba ve vězení zabili. Jeden dědeček byl ředitelem Mannesmanna, české pobočky velké evropské firmy, tedy člověk s výsostným postavením, kterého obvinili, že krade benzín z auta, přitom ani neměl řidičák. Při výslechu dostal infarkt a oni mu nezavovali doktora. Potom, když viděli, že umírá, propustili ho a zemřel doma. Druhý dědeček na tom byl dost podobně.
Tátu zavřeli taky. Seděl půl roku ve vězení s tím, že ho neobvinili. Po půl roce ho zase pustili ven a on mezitím přišel o práci. Byl to takový kolorit mého dětství a mládí. Táta potom řídil autobus, už se ke své původní práci nedostal, a pochopitelně potom komunisty skutečně neměl rád.“
Vyrovnání s minulostí u nás neproběhlo.Martin Fendrych
Na otázku moderátorky, do jaké míry se potom proti socialistické společnosti její host vymezoval, odpovídá novinář: „Spíš, než abychom s mým starším bratrem byli antikomunisty, brali jsme to jako fakt. Věděli jsme, že táta sice jezdí s autobusem, ale zároveň umí anglicky, německy, řecky, latinsky a s pasažery se baví cizími jazyky. A že když na stanici stojí ruský voják, nějaká vyšší šarže, tak mu nezastaví. V tomto ohledu byl tvrdohlavý.“
Byl jsem skladník, co píše básně
„Za komunistů jsem nikdy nezažil normální život. Nikdy jsem neměl normální povolání. Dělal jsem nějaký čas skladníka a manuální práce byly naopak pro mě tím reálným světem. V pořádku mně to nepřišlo, ale psal jsem knížky, básně, dělal jsem různé bytové akce, tedy na druhou stranu měl člověk v sobě spoustu kreativity. Dodnes děláme s manželkou Alenou divadlo a vždycky jednou za rok něco hrajeme,“ pokračuje Martin Fendrych a hovoří o vlivu komunismu na profesní a osobní život.
Proč už Martin Fendrych nikdy nechce psát román na pokračování a v online podobě? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Osobnosti Plus. >>Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
