David Šťáhlavský: Ukrajina v roce 2018

Ať žije Ukrajina!
Ať žije Ukrajina!

V roce 2018 žila Ukrajina minulostí a ještě více budoucností.

Ukrajinu k tomu odsoudila jednak absence celonárodního konceptu jednotného státu, jednak neukotvenost v regionálních, natož kontinentálních a globálních strukturách.
A ještě jeden důvod tu hrál výraznou, až určující roli. Ale k tomu se dostanu postupně.

O co jde v ukrajinsko-ruské krizi? O volby, přístavy i sjednocení církve, tvrdí ruský novinář

Ukrajinský prezident Petro Porošenko během schůze ukrajinského parlamentu 26. listopadu 2018

Incident, při němž Rusko zaútočilo na tři ukrajinské čluny v Kerčském průlivu a i s posádkou je zajalo, na první pohled vypadal jako další pokračování vzájemného konfliktu, který vyvolala ukrajinská revoluce v roce 2014.

Pro Rusko je Ukrajina oním vítaným a hmatatelným vnějším nepřítelem, když tradiční obraz zlého „strýčka Sama“ už Kreml nemůže a vlastně ani nechce dál rozvíjet. V opačném modu se ale Kyjevu nedaří udělat to samé z Ruska.

Protiruských kampaní se většinou ujímají ukrajinští šovinisté, kteří mají na východ od Lvova jen nedobrou společenskou pověst. A tažení proti ruštině v médiích i na veřejnosti, jakkoliv by bylo srozumitelné pro národní stát, naráží na nevoli té ruskojazyčné části společnosti, která i tím má daleko k jednotě na republikové bázi.

Když říkám, že Ukrajina v roce 2018 žila více minulostí, než přítomností, pak k těmto artefaktům patřila i válka v Donbasu. Zakonzervovaný konflikt krystalizoval snad jen dovnitř, když se vůdce samozvané Doněcké lidové republiky (DNR) stal koncem srpna obětí vyzývavého atentátu. Protože: v centru města a za bílého dne.

Naděje na změnu

Rusko na Ukrajině testuje soudržnost Západu a počítá s jeho pasivitou, soudí Applebaumová

Ukrajinský prezident Petro Porošenko s vojáky během vojenského výcviku na vojenské základně v oblasti Černihiv na Ukrajině

Rusko a Ukrajina se vzájemně obviňují z provokací a odpovědnosti za incident v Kerčském průlivu spojujícím Černé a Azovské moře. Publicistka a historička Anne Applebaumová má v deníku Washington Post v otázce viny jasno: podle ní za vše může Moskva, která svou akcí chtěla vyslat varovný signál západním mocnostem a otestovat jejich soudržnost.

Podezření, že za ním stály ukrajinské tajné služby, je nutnou logistikou, která ovšem nijak nemůže potlačit pochybnosti o povaze režimu dobrodruhů, ba i vyložených kriminálníků. DNR se nicméně po smrti svého vůdce nestala ani nestabilnější, ani transparentnější. A nenaplnily se ani zaručené předpovědi, že přijde vojenský úder Ukrajinské armády. I když zaručená prognóza zněla na pevné datum, 14. září.

Jediný mírový plán pro jihovýchod Ukrajiny, Minský proces, při vlažném zájmu „Nordmanské čtyřky“, v roce 2017 také jen přežíval pod etiketou „mrtvé dítě“ Angely Merkelové. Summit čtyř – tj. Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny – se sešel dokonce ještě v roce 2016. Další schůzka zástupců znepřátelených stran a mediátorů je hlášena do Minska na polovinu ledna 2019, a to jen na expertní úrovni.

Hlavní důvod je na ukrajinské straně. Zatímco „Minský proces“ totiž Moskvě vcelku vyhovuje, Kyjev se s nepochopitelností hraničící s pravidlem opět zavázal k něčemu, co nechce a ani nemůže splnit. Především by „Věrchovna rada“ Ukrajiny musela přijmout zákon o samosprávě Donbasu. Tedy autonomii pro oba ruskojazyčné regiony. A toho se vládnoucí politická garnitura v Kyjevě zatím neodvážila ani v roce 2017, natož 2018.

Vůdce východoukrajinských separatistů Zacharčenka mohl zabít kdokoli – vadil všem včetně Ruska

Alexandr Zacharčenko (v roce 2014)

V pátek byl při výbuchu bomby v restauraci ve východoukrajinském Doněcku zabit separatistický vůdce samozvané Doněcké lidové republiky Alexandr Zacharčenko.

Poslední rok je totiž předehrou roku volebního. Ukrajina si na jaře 2019 zvolí nového prezidenta (šance současného Petra Porošenka jsou poměrně slabé) a na podzim také nový parlament (Věrchovnou radu). Obé jsou bariéry, které Ukrajinu přiměly žít rok minulým ve jménu roku následného. Ten, spolu s následnou volební periodou, má být (opět), soudě předvolebních slibů, mnohem lepší a radostnější.

Žít minulost se podle posledních průzkumů veřejného mínění přitom vyplácí více opozici. Nejpopulárnější je opět expremiérka Julia Tymošenková se svou Baťkivščynou (Otčina). Porošenkova Solidarita zaostává o dvě až tři koňské délky. Pohříchu se srovnala s preferencemi kvazi strany „Sluha lidu“, baviče Ivana Bakanova. 

Rok 2019 tedy bude politicky rozhodně výraznější. Přitom se nabízejí především dvě varianty. Ukrajina se vrátí do politické moci už jednou vládnoucí garnitury kolem Tymošenkové a spol. Nebo se vlády v Kyjevě ujme nová zájmová skupina.

David Šťáhlavský

Přitom právě oligarchicko-lobbistické skupiny nejvíce škodí kýžené ekonomické resuscitaci, protože prohlubují příkop mezi nacionalisty a občanskou společností, kterou zrodil druhý Majdan, tedy revoluce občanské „důstojnosti“. Jeho účastníci věřili, že dokážou změnit poměry v zemi, která je stále republikou jen podle oficiálního názvu. A tihle lidé půjdou za tím, kdo jim jejich naději uchová. Ale mohou klidně jít znovu i na Majdan. 

Spustit audio

Související