Daniel Kroupa: Zmatek v zahraničně politické orientaci naší země
V době, kdy se v Evropě zhroutil socialistický blok a rozpadl Sovětský svaz, se někteří lidé v euforii domnívali, že nastává éra věčného míru. Napětí mezi Západem a Východem v době studené války, která hrozila stát se horkou, bylo nesnesitelné a její konec znamenal úlevu pro všechny. Během třiceti let se mocenské bloky přeskupily a opět mezi nimi napětí roste.
Narůstá počet nepřátelských aktů, rétorika ministrů zahraničí i prezidentů je čím dále ostřejší a vzájemné ekonomické sankce se rozrůstají.
Čtěte také
Na jedné straně stojí Spojené státy americké, Evropská unie a další státy, pro které je základem společenského zřízení demokratický právní stát, na druhé straně Ruská federace s autoritářskou formou vládnutí, kterou prezident Vladimir Putin nazývá „řízenou demokracií“ a komunistická Čína se státem řízenou tržní ekonomikou.
Česká republika po sametové revoluci, spolu s ostatními státy Střední a Východní Evropy a v souladu se svými západními kulturně-historickými tradicemi, nalezla své mezinárodní ukotvení v Evropské unii a v NATO. Je paradoxem našich dějin, že lidé, kteří kdysi výrazně přispěli k jejímu začlenění do těchto uskupení, dnes veřejně tuto zahraničně politickou orientaci nejvíce zpochybňují.
Chtějí nás připojit k Východu?
Byl to premiér Václav Klaus, kdo 23. ledna 1996 v Římě předal naší žádost o členství v Evropské unii.
Čtěte také
A byl to Miloš Zeman, který jako předseda sociální demokracie k malé radosti významné části členstva s energickou rozhodností podpořil v roce 1998 veřejně vstup naší republiky do NATO. Na začátku svého prezidentského období o sobě mluvil jako o zastánci evropského federalismu, který požaduje ještě těsnější evropskou integraci, než máme v současnosti.
Zatímco emeritní prezident Klaus stojí v čele odpůrců našeho členství v Evropské unii, stávající prezident Zeman soustavně koná kroky, které postavení České republiky v Unii oslabují. V době zahájení hybridní války na Ukrajině a anexi Krymu se postavil na stranu Ruska.
V případě otravy pana Skripala a jeho dcery novičokem odmítal uznat důkazy, že tento čin spáchali ruští agenti, a světu oznámil, že s tímto jedem pracovaly i české laboratoře, ačkoli se jednalo o jinou chemickou látku. V tendru o dostavbu dalších jaderných reaktorů v Dukovanech odmítá prezident Zeman začlenění bezpečnostních kritérií, která by vyřadila ze hry ruské a čínské firmy.
Čtěte také
A nejnověji požaduje odvolání ministra zdravotnictví Jana Blatného (za ANO) a ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv Ireny Storové, protože nechtějí schválit politickým rozhodnutím ruskou vakcínu Sputnik V před tím, než bude její bezpečnost prověřena Evropskou lékovou agenturou.
Není mým záměrem pouštět se do spekulací, proč prezident Zeman a jeho předchůdce ve funkci Klaus tak vehementně v České republice hájí zájmy Ruska právě v době, kdy tato velmoc vůči Západu, jehož jsme i jejich zásluhou součástí, zaujímá stále ostřejší konfrontační tón. Nezpochybňuji také jejich právo změnit politický postoj.
Chci jenom připomenout, že by měli veřejnosti otevřeně vysvětlit důvody a cíle svého jednání a také předložit představu o roli našeho státu v případné konfrontaci obou mocenských bloků, kterou, jak doufám, si nikdo nepřeje.
Chtějí nás opět připojit k Východu? Nebo se máme stát kopacím míčem mezi těmito bloky? Či hřištěm, na kterém se budou odehrávat jejich střetnutí? Mostem mezi Západem a Východem, po kterém sem a tam šlapou armády mocností podle toho, která má právě navrch? Myslím, že máme právo to vědět. Proto, abychom se mohli podle toho zařídit.
Autor je filozof a pedagog
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
