Daniel Kroupa: Velikonoce a evropský individualismus

V novověku se tento rys projevil jako povinnost respektovat práva každé jednotlivé lidské bytosti na život, svobodu a vlastnictví. Tato práva, která člověku přísluší, protože je člověkem, a nejsou mu tedy udělována politickou mocí, tvoří základ moderních dokumentů o lidských právech.

Čtěte také

Velikonoce jsou vzkříšení. A je to doba, kdy člověk může s něčím pohnout, soudí farářka Sandra Silná

V rodových a kmenových společnostech ani v kulturách, které jejich mentalitu rozvinuly do vysokých civilizačních rozměrů, nic takového nenacházíme. Jednotlivec je vnímán pouze jako součást společnosti a jeho význam se odvozuje od statutu či od respektu, který si u druhých získá svým jednáním. Člověk je tím, za koho jej považují ostatní. Ztratit tvář nebo čest je proto pro něj větší pohromou než ztratit život. Sláva je nejvyšším cílem. Myšlenka lidských práv se v takovém prostředí jeví jako málo srozumitelná.

Pátrání po původu

Na místě je jistě otázka, kde se ten západní individualismus vůbec vzal. Vždyť i evropské národy mají své kořeny v kmenových společnostech. Co tak radikálně změnilo jejich mentalitu? Svou roli v tom zřejmě sehrálo více činitelů. Jeden z hlavních však patrně pochází ze židovsko-křesťanské tradice. Podle Bible Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, a každý je tedy nositelem jedné z tváří Boha. „Nezabiješ“ je proto na prvním místě v Desateru přikázání, z těch, která se vztahují k člověku.

Čtěte také

Duchovní odkaz Velikonoc

Křesťanství tento motiv ještě prohloubilo příběhem o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. A právě tím, co je na tomto vyprávění nejobtížnější k uvěření, je, že Ježíš ukřižovaný a pohřbený třetího dne vstává z mrtvých. Ne jako oživená vzpomínka v myslích svých přátel, ne jako nějaký duch, ale ve své tělesné podobě. Dokonce dovoluje nevěřícímu Tomášovi dotknout se jeho ran. Přesně to bylo a zůstává nejvíce nepřijatelné pro střízlivě uvažující lidi, dokonce i pro ty, kteří jsou jinak ochotni ocenit etickou hodnotu Ježíšova učení.

Základ křesťanství

Jenže právě nauka o „vzkříšení těla“ patří k samotnému základu křesťanství, a je proto také součástí Apoštolského vyznání víry. Její význam vystoupí, když si uvědomíme, že díky svému tělu jsme jedinečnými lidskými bytostmi a že vzkříšení, tedy spása se týká právě této jedinečnosti. Není to tak, že se lidská individualita rozplyne v absolutnu, jak vyvrcholení existence chápou některá východní náboženství, ale že každý člověk stane před Bohem jako on sám. Jinými slovy, že Bůh každého člověka přijímá takového, jaký v pravdě je.

Filozof a pedagog Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Daniel Kroupa|foto:Ladislav Němec/MAFRA,Profimedia

Křesťanství, které po dva tisíce let utvářelo evropskou společnost, jí tak vštípilo vědomí důstojnosti každého lidského jedince a toto vědomí ve větší či menší míře přetrvává i v době, kdy se jako náboženství stalo minoritním. Velikonoční svátky jsou nyní příležitostí i pro nevěřící lidi zamyslet se nad oním příběhem a uvažovat o tom, jak dodnes ovlivňuje naše porozumění nám samým.

Autor je filozof a pedagog