Daniel Kroupa: Nevěřím na smlouvy vlků s beránky
Ten týden po sovětské okupaci Československa 21. srpna 1968 byl opravdu nezapomenutelný. Národ se ocitnul bez vůdců, protože ti se nepochopitelně nechali zatknout okupanty a odvléci do Sovětského svazu, ale lidé reagovali tak, jak měli: spontánním odporem a vzájemnou solidaritou.
Bez ní bych se nedostal ještě tentýž den z východního Slovenska, kde jsem s kamarádem trempoval. Odvezli nás na nádraží, kde železničáři vypravili zvláštní vlak pro turisty do Prahy zdarma. Byl to zřejmě jediný vlak, který projel, protože okupantům dopravu zablokovali.
Čtěte také
Večer jsem již pobíhal po Václavském náměstí, pomáhal rozdávat letáky a sledoval lidovou tvořivost na plakátech vylepovaných na výlohy obchodů. Zažil jsem ale také střelbu a viděl, jak po kulkách na zdech domů vyskakují v omítce dolíčky. Národní muzeum už jich mělo nepočítaně.
Naši komunisté kupodivu zareagovali nečekaně rychle. Svolali do Vysočan mimořádný sjezd, který okupaci odsoudil a zvolil nové vedení strany bez zrádců. Pak ovšem přišly zprávy, že Alexander Dubček a ostatní rukojmí v Moskvě jednají o řešení situace a svitla naděje, že dohodnou nějaký kompromis, který zachová alespoň část svobod, ze kterých jsme se od března osmašedesátého tak radovali.
Nechat naši zemi napospas okupantům?
Čtěte také
Svobodu cestování a zejména svobodu slova, jejíž pomocí lze ty ostatní znovu dobýt. Poté, co všichni, s výjimkou Františka Kriegela, podepsali smlouvu vlka s beránkem, byli propuštěni a mohli se vrátit domů.
Běžel jsem je uvítat na Gorkého náměstí, kde se měli ukázat na veřejnosti při cestě do parlamentu, který tam tehdy sídlil. Náměstí bylo plné lidí. Z krátkých vystoupení navrátilců se mi ale udělalo nevolno. „Prodali nás za to, aby se udrželi ve funkcích,“ tak jsem pochopil to, co říkali a jak se později ukázalo, nemýlil jsem se. Svět, včetně USA, jen pasivně přihlížel a přijímal bezzubá prohlášení.
Vysočanský sjezd, který byl jistým projevem vnitrostranické demokracie, byl nedemokraticky zrušen, přestávaly vycházet mé oblíbené noviny a časopisy, přibývalo zákazů a frázovitý jazyk stranických funkcionářů se vrátil.
Čtěte také
Lidé kolem mě se rozdělili na dvě skupiny. Jedna reformní komunisty hájila s tím, že dělají, co mohou, aby zachránili alespoň něco. Druzí skepticky poukazovali na to, že zachraňují jenom sebe. Patřil jsem k těm druhým a přemýšlel, co mám v této situaci dělat.
Někteří z mých přátel to vzdali a zvolili emigraci. Mám to také zabalit a jet hledat nový život do ciziny, dokud je to možné? Jenže to by znamenalo nechat naši zemi napospas okupantům a kolaborantům. Musíme jí přece jednou dobýt zpátky!
Řešil jsem tedy otázku, co mohu a mám dělat v této situaci. Odpověď byla prostá. Klást podle možností odpor vládě dosazené okupanty. Demonstrovat, protestovat, stávkovat a spojit se s těmi, kteří smýšlejí podobně jako já. A čekat na vhodnou příležitost. Přišla pozdě, až po dvaceti letech, ale přece.
Po tom všem, co jsem zažil, nevěřím na smlouvy vlků s beránky. Sympatizuji dnes proto s Ukrajinci, kteří na ně také nevěří.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
