Daniel Kroupa: Druhý život Karla Pecky
Když se na mě obrátil pan Daniel Pagáč, abych napsal doslov ke knize Karla Pecky Motáky nezvěstnému, vůbec se mi do toho nechtělo.
Toho pána jsem neznal, knihu jsem četl kdysi dávno a navíc, měla brilantní předmluvu od profesora Václava Černého, k němuž jsem v 60. letech chodíval na přednášky. Bylo mi jasné, že cokoli napíšu, bude vedle toho vypadat jako slohové cvičení.
Rok 1951: Muž, určený k likvidaci. Spisovatel Karel Pecka prožil mládí v lágrech
„V podstatě je to všechno jen otázka profese; spisovatel musí psát pravdu, a chová-li se jinak, než píše, jeho práce vyzní nejspíš falešně,“ řekl v první polovině sedmdesátých let spisovatel Karel Pecka (1928-1997), který prožil mládí v komunistických lágrech.
Pan Pagáč byl však neodbytný, tak jsem se s ním nakonec sešel a vyslechl jeho příběh, který mě dojal. Jako mladý, někdy na počátku 90. let si Motáky přečetl a pár dnů na to, na smíchovském nádraží, potkal někoho, kdo se fotografii spisovatele na obálce podobal.
„Promiňte, pane, nejste náhodou Karel Pecka?“ Byl to on. Dali se do řeči, jeli spolu v kupé a stali se přáteli. Autora vždycky potěší zájem čtenářů a opravdový zájem potěší opravdu. Scházeli se až do jeho smrti v roce 1997 a protože neměl děti, předal mu svou literární pozůstalost.
Byl to veliký dar, ale také velká odpovědnost. Jak s ním naložit? V té době plné nových možností lidé moc nečetli a navíc měli konečně přístup k dříve nedostupné literatuře západní.
Příběhy skutečně prožité
Pan Pagáč si ale vzal do hlavy, že Karel Pecka je tak dobrý spisovatel, že je třeba jeho dílo znovu vydat. V zavedených nakladatelstvích neuspěl, tak se rozhodl jít do toho sám a na vlastní riziko. Jako manažer v neziskové organizaci k ediční činnosti neměl blízko, ale postupně se všechno potřebné naučil. Nejtěžší asi bylo přemlouvat lidi, jako jsem já, aby přiložili ruku k dílu.
Karel Pecka: Pohořelý básník
Autobiograficky laděný příběh českého spisovatele ze sbírky Malostranské humoresky připravil Jiří Vondráček. V režii Hany Kofránkové účinkuje Josef Somr.
Pan Pagáč mě nakonec přesvědčil hlavně tím, že mě přiměl přečíst si knihy Karla Pecky znovu. Uvědomil jsem si, jak velký to byl autor a jak zůstal nedoceněný. Já jsem neměl odvahu oslovit ho, když jsem ho vídával v hospodě U černého vola na loretánském náměstí a lituji, že jsem svůj ostych nepřekonal a neseznámil se s ním.
Pecka totiž není o nic horší než Solženicyn a kdyby byl příslušníkem národa většího než malého, získal by světovou proslulost. A po právu. Jeho příběhy mají nejen dokumentární hodnotu tím, že krůček po krůčku zachycují, co se dělo s politickými vězni v komunistických kriminálech a pracovních táborech, ale především tím, že ukazují, jak někteří z vězňů dokázali nesnesitelnému útlaku čelit a jak v tomto zápase nacházeli sami sebe.
Každý, kdo hloubá a pochybuje o smyslu života, by měl tyto příběhy číst, přemýšlet o nich a konfrontovat se s jejich hrdiny. Nejsou to totiž příběhy vymyšlené, ale skutečně prožité, což jim dodává ještě větší sílu.
Nyní tedy máme výběr z toho nejlepšího, co Karel Pecka napsal na stole. Osm knih v jediném svazku o 996 stranách. Pusťme se tedy do toho.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
