Daně a škrty rozpočtu

Tvrdí totiž, že by v tomto případě do státní pokladny dorazilo méně peněz a tím pádem by muselo dojít ke škrtům na straně výdajů. A tito sociální demokraté chtějí slyšet, ke kterým. Obávají se, že by se mohli negativně dotknout například financování školství nebo zdravotnictví. Jejich strach je předčasný. Jednak není zdaleka jisté, že se vládě podaří snižování daní prosadit ve sněmovně. A hlavně, nižší daňové sazby nemusí nutně vést k nižším příjmům státního rozpočtu.

Letité zahraniční zkušenosti například dokazují, že pokud jsou daňové sazby příliš vysoké, motivují občany a firmy k vyhýbání se řádnému placení daní. Některé příjmy se zatají, fingují se nejrůznější položky, které vedou ke snížení daňového základu, případně se osoba či firma přesunou do zemí s nižším zdaněním. Do této kategorie rovněž patří nejrůznější finanční transakce s pobočkou firmy v zemi s nízkými daněmi, kam vedení nasměruje většinu zisku ze země s daňovým zatížením vyšším.

Třeba formou nákupu nejrůznějších služeb. Zkrátka v dnešní době není nepřekonatelným problémem velkých firem, ale i bohatých jednotlivců, platit relativně nízké daně z příjmů. Takže v konečném důsledku poněkud paradoxně stát vybere na daních stejně nebo někdy i méně, než v době, kdy byla daňová sazba nižší. Právě z tohoto důvodu většina zemí pomalu rezignuje na vysoké daně z příjmů fyzických i právnických osob. Je totiž smířena s tím, že jí to mnoho pozitivního nepřinese. Česká republika nemůže být v tomto směru výjimkou. Proto je přirozené, že daňové sazby týkající se příjmů by měly postupně klesat. V této souvislosti však záleží na dalších okolnostech. K nim patří množství a výše nejrůznějších odečitatelných položek. Pokud by došlo k jejich omezení, platil by jednotlivec nebo firma sice menší procento, ale z většího základu.

V konečném důsledku by pak do státní pokladny mohl poplatník opět poněkud paradoxně zaplatit více, než v době vyšší daňové sazby. Zkrátka pouze na základě sazeb daní z příjmů nelze jednoznačně hovořit o skutečném daňovém zatížení. Nesmí se zapomínat například na to, že s příjmy souvisí i placení zdravotního a sociálního pojištění. Jeho výše rovněž výrazně ovlivňuje, kolik občanovi či firmě nakonec zůstane v peněžence peněz.

V neposlední řadě by se rovněž nemělo zapomínat na to, že existuje celá škála daní. A většina z nich není tak dobře vidět, jako například na výplatní pásce stržené sumy daní z příjmu a ze zdravotního i sociálního pojištění. Řeč je například o spotřebních daních, které tvoří významnou část ceny benzínu, nafty, alkoholu nebo cigaret. Ve hře je rovněž daň z přidané hodnoty. Ta se zase promítá do cen prakticky všeho zboží i služeb. Zdaňovány jsou rovněž úspory, respektive výnosy z nich. Existují rovněž daně dědické, darovací, nebo z nemovitostí, byť i v nich se najdou výjimky osvobozující od jejich placení. Samozřejmě by šlo jmenovat i některé další daně. Zkrátka stát má celkem slušné možnosti, jak z občanů i firem vytáhnout tolik peněz, kolik potřebuje. Může si tudíž dovolit uvažovat o snížení daní, které jsou na první pohled vidět a které by jí mohly přinést body u voličů.

A vzhledem k blížícím se volbám by bylo s podivem, kdyby se sociální demokraté nepokusili reagovat na jeden z trumfů předvolební kampaně občanských demokratů - tedy na rovnou daň ve výši patnácti procent. V obou případech jde však o věci vytržené z kontextu. Nedoprovází je totiž věrohodná analýza, zda by v konečném důsledku skutečně došlo k celkovému snížení daňové zátěže jak občanů, tak i firem. Vzhledem k tomu, že se přes státní rozpočet stále přerozděluje masivní suma peněz, lze pochybovat, že by tomu tak skutečně bylo. Tím spíš, že ochota politiků k razantní reformě například důchodového systému či zdravotnictví je velmi malá. A nejenom bez těchto kroků si výrazné snížení celkové daňové zátěže může troufnout pouze nezodpovědný hazardér. Takže prioritou by v současné době neměly být daně, ale reformy zaručující razantní a dlouhodobé škrty výdajů státního rozpočtu.